Kam… putování Kanadou, s dětmi a vozíkem

To je tak, když se sejdou dva muži s dobrodružnou duší, kteří společně naplánovali již přechod Krkonoš a Jeseníků, nad knihou Tomáše Feřteka S dětmi křížem krážem po Česku. A je to tu znovu! Nápad, touha, nadšení… Pojďme putovat! Krajinou, pěšky, se stanem, odněkud někam, s dětmi, s naloženým vozíkem... Ženy se (rády) podvolují. Všichni se těší. Plány jsou velkolepé, ambice nezměrné.

Ladíme diáře, termín a lokalita vybrány. Vzhůru na to. Ale ouha… České středohoří, které jsme vybrali, protože není tak turisticky exponované, je celé chráněnou oblastí a nedá se tam stanovat. Tak jinde. Co třeba Kanada? Česká Kanada? Ano! Trasa naplánována. Po červené z Jindřichova Hradce na Landštejn a po modré zpět do Jindřichova Hradce. Šest dní, zhruba 80 km. To dáme, nejsme žádné máčky! Ale ouha… jeden z nejmenších členů výpravy dostává jednodenní (cestovní?) horečku. Posouváme start o jeden den. Ale ouha… ten den má celý den hustě pršet na celém území a to není zrovna motivační začátek pro cestování s děti. Posouváme start o další den a putování se nám zkracuje na čtyři dny. Ale nevadí, těšíme se i tak!

Vyrážíme. S brutálně naloženými cyklovozíky, protože chceme někde spát, něco jíst a také vezeme nějaké to oblečení pro nás a šest malých svišťů (8, 7, 5 let a 3, 2 a 1 rok). A také spoustu dalších nezbytností a zbytečností. A ty se pěkně provezou a pronesou (včetně nejmenších členů výpravy). Celý dočasný domov naložený na každém z vozíků. Ale máme silné muže a ti zdolají i cestu nesjízdnou pro jízdní kola, jak hlásají cedule na Jindrově naučné stezce.

A jak nám bylo? Parádně, přátelé, parádně. Kdo nezažil, nepochopí. Putování je vítr ve vlasech, mokro v botách, hvězdy nad hlavou, sladkost malin na jazyku, píseň v srdci a klid na duši. A ještě mnohem víc… Svoboda a čas na děti a pro děti. Nezměrná a absolutní. Čas snít, objevovat, zkoumat, obdivovat, pozorovat...

Přestože vím, že není třeba drahých hraček a zábav, neustále mě překvapovalo to nadšení dětí z věcí kolem. Ovce, balíky slámy, maliny, kobylky, rezavá železná konstrukce, žabky, klacky, voda, les… Vše může při putování lákavě zdržet jakkoliv dlouho, dokud jsou děti vtaženy do akce a malého momentálního dobrodružství. Nikam se nespěchá, vše je dovoleno. A když přeci jen přijde únava a nohám se nechce šlapat, přichází na řadu vyprávění o rytířích, dracích, nesmírné vesmírné velrybě a dalších. A taky hry na cesty. Třeba ty z vyhraného výletu jdeteven.cz. "Klíčenky" jsme měli s sebou rovnou tři! A přišly vhod.

Přiznám se, že to pro mě, notorického plánovače, byla velká zkouška. Trasa byla naznačena, ale kde budeme spát? Bude kde nakoupit, načerpat vodu? Co se bude dít, co budeme dělat? Vše ve hvězdách… A byla to nádhera. Skoro nevypověditelná. Jen jít a jít, kam dojdeme, tam budeme. Cestou snad potkáme dobré lidi, kteří nám dočepují vodu, poradí… Všechno vyšlo, jak mělo. Místo na spaní, dobří lidé, ideální počasí. Přestože jsme podle předpovědi měli putovat v nejchladnějších a nejdeštivějším týdnu z celého července, bylo počasí ideální. Nebo jsme si ho takové "udělali"? Buď jak buď, zažili jsme slunce, prudký i mírný déšť, oblačno… vše, co k takovému putování patří.

A jak to dopadlo? Užili jsme si to náramně. My velcí, ti prostřední i ti nejmenší.  Zpět do Jindřichova Hradce jsme sice nedorazili, ale neuspěchané putování pro nás mělo mnohem větší cenu. Skončili jsme na Landštejně a jeho návštěva byla pro nás i pro děti závěrečnou třešničkou na dortu. Ještě teď se rozechvěju, když si to naše báječné putování ve vzpomínkách přehrávám.

Nemějte obavy a vyrazte! V příštím článku třeba putování ještě trochu víc prakticky. Co a jak a kam a tak. :-)