Letos se rozhodli přejít naše nejvyšší hory jen naši muži. Muži tří generací. Děda, táta a syn. A taky kamarád, nejstarší syn druhé rodiny z loňska. Začala nová tradice, dalo by se říct. :-) Namlsali se pánové před třemi týdny v Tatrách a museli znovu do hor. Tentokrát zcela zasněžených.
Důvod, proč jsme nejeli všichni, byl prostý. Nejmenší děti nám trochu povyrostly, už se nechtějí nechat tolik nosit a samy toho ještě mnoho neujdou. A na tandemové nošení jako loni už to také není, protože obě mladší se chtějí nosit výhradně na zádech. :-) Mužům jsme ale hory moc přáli. Myslím, že je občas třeba vydat se na čistě mužskou výpravu.
A tohle byla drsná a dobrodružná výprava se vším všudy. Spalo se sice ve vybavených horských chatách, ale ty přechody mezi nimi nebyly nic pro slabé jedince. Místy až půl metru sněhu, nevyšlapané cesty, vítr, mráz, sem tam mlha, brzy přicházející tma a poměrně dost kilometrů. Patnáctka ve sněhu zdolá i silné jedince. Nejmladšího člena výpravy bylo třeba občas trochu poponést, ale všichni to zvládli! Všechny tři generace. Vydali se ze Špindlerova mlýna přes Výrovku na Luční boudu a potom po hřebeni po hranicích na Špindlerovku. Druhý den šli ze Špindlerovky přes Martinovku na Labskou a potom přes Kotel na Dvoračky. Poslední den to prý už byla celkem nuda, pořád z konce a míň sněhu. I tak to bylo z Dvoraček přes Mísečky zpátky do Špindlu deset kilometrů.
A večer přicházel zasloužený relax.
Zprávy byly kusé, ale sem tam "něco" prosáklo. Večer se mi díky wifi na chatách a sdílení fotek navíc automaticky stáhla do počítače bohatá fotografická dokumentace.
Zážitky silné, vzpomínky budou jistě ještě silnější. Moc děkuji svému muži, že našim - i "cizím" :-) - dětem takové zážitky dopřává! I za cenu ztráty, mnohdy nezměrné, svého pohodlí. Obdivuji ho za to a jsem mu neskonale vděčná.
Žádné komentáře:
Okomentovat