Co venku… s Deníkem do divočiny

Kdy? No jo, kdy? Kdy a jak se u nás doma objevil první Deník do divočiny? Už si vlastně ani nevzpomínám. Vím jen, že to bylo hned první březnové číslo. A že mi tak nějak náhodou cvrnknul o nos na facebooku. Vlastně náhodou to asi nebylo. Deník si nás prostě našel, protože věděl, že u nás padne na úrodnou půdu. Že ven sice chodíme, ale ne každý den, že přírodu sice pozorujeme, ale nijak systematicky si zážitky nezaznamenáváme, že, že, že…

Když jsem ho viděla, nadchla jsem se, když ho viděl osmiletý syn Matěj, nadchnul se též. Já hlavně proto, že jsem v něm viděla pomocníka, který může Máťu postrčit, aby se trochu víc samostatně rozepsal (učím syna v domácím vzdělávání a zpočátku se mu do psaní moc nechtělo). Máťa proto, že má úkoly podobného ražení rád, a proto, že se mu moc líbila podoba Deníku. To mě ostatně také. Různorodé a nápadité úkoly, které není těžké realizovat. K tomu střídmá a vkusná grafika, která je jako stvořená k dokreslování a vybarvování.

A tak jsme každý měsíc s napětím čekali na novou nálož úkolů a společně objevovali, poznávali, zkoumali, sledovali a Máťa potom psal, lepil a maloval. S nadšením vybarvoval a navíc i sám kreslil titulní stránky jednotlivých měsíců a také si zaznamenával zážitky, které s úkoly v Deníku nesouvisely. A tak se stalo, že do sešitu, který měl být na celý Deník se vešlo jen půl roku. Máťa si tedy pořídil další sešit na druhý půl rok.

Ale vše nebylo jen růžové. Byly měsíce, kdy jsme nějak nestíhali, přesto jsme oba toužili si úkoly projít a vše vyzkoušet, takže jsme sami sebe dostávali trochu do stresu. Já jsem se musela naučit netlačit na pilu, nechat věci plynout a nedělat z Deníku úkol, protože to vždycky končilo nechutí si cokoliv zaznamenat. A také se nám nedařilo plnit dlouhodobější úkoly, protože ani jeden z nás na to neměl výdrž, paměť ani disciplínu.

Teď už nám úkoly v rámci Deníku do divočiny nechodí, ale Matěj si zapisuje, kreslí a lepí dál. Do třetího Deníku do divočiny. Zapisuje si, co jsme venku zažili, co jsme dělali, co jsme objevili nebo pozorovali. A máme z toho radost oba.

Máťa

Deníky do divočiny si dělám od března minulého roku. Dělám si je moc rád. Moc mě to baví! Už mám tři deníky. Baví mě zapisovat si zážitky z venku a z přírody a z výletů. Nalepuju si tam fotky, kreslím si tam obrázky a píšu, co jsme zažili. Taky díky deníku teď chodíme každý den ven. A i víc pozoruju věci kolem sebe.

O svých Denících do divočiny Máťa natočil pro jdeteven.cz video.

Další info o Deníku do divočiny najdete tu. Pokud se vám líbí, můžete si ho na téže stránce stáhnout. Podpoříte dobrou věc!

Článek byl napsán pro web jdeteven.cz.