Dneska tedy knihy pro děti o zahradě. Teda hlavně o zahradničení. Ale pár tipů pro ty, kteří na zahradě raději odpočívají, se taky najde.
neděle 9. července 2017
Co čteme… o zahradě
Jsme strašně vděční, že máme u domu zahradu. Protože pobíhání venku milujem. A já též hrabání v hlíně a setí a sázení všeličeho. Už několik let se tu s menším, tu s větším úspěchem snažím něco na té zahradě vypěstovat. A jsem ráda, že to baví i děti. Teda taky s menším i větším nadšením, ale baví. Hlavně Baru je rozená zahradnice. A aby ty výpěstky byly co největší, je třeba se na to i teoreticky připravit, že. :-)
Dneska tedy knihy pro děti o zahradě. Teda hlavně o zahradničení. Ale pár tipů pro ty, kteří na zahradě raději odpočívají, se taky najde.
Dneska tedy knihy pro děti o zahradě. Teda hlavně o zahradničení. Ale pár tipů pro ty, kteří na zahradě raději odpočívají, se taky najde.
neděle 2. července 2017
Ty si má, levandulová...
Levanduli mám na zahradě už několik let. Ale až teprve letos je jí opravdu hodně a dorostla do potřebné délky. Už dlouho jsem si totiž chtěla zkusit vyrobit levandulové paličky. Třeba do skříně proti molům. A nebo jen tak... Levandule mi totiž moc, moc voní.
sobota 1. července 2017
Co čtu… Projekt : Pravda
Mariusze Szczygiela jsem poprvé "potkala" prostřednictvím projektu Listování. A zamilovala jsem se. Do jeho knih. Tenhle polský novinář a spisovatel totiž zná Čechy snad víc než se znají Češi sami. A skvěle o tom píše. Jeho Gottland, Láska nebeská, Libůstka nebo Udělej si ráj jsou skvělé knihy.
Jeho nejnovější do češtiny přeložená kniha se jmenuje Projekt : pravda. Pravda, je trochu jiná než knihy předchozí, ale i tak mě chytila. Autor se v ní pomocí slov vyrovnává s těžkou životní událostí. Pomocí příběhů ze svého žitova i příběhů cizích lidí hledá nový smysl života, svou i cizí pravdu. Hledá ji ve Varšavě, v Praze, Londýně, Paříži, New Yorku, Barmě i Laosu. Hledá ji v umění, literatuře, malířství i v hudbě. Ptá se na osobní pravdy slavných osobností, ale i neznámých cestujících z vlaku, taxikářů, prodavaček, hospodských štamgastů či návštěvníků kaváren a knihkupectví.
Nemám žádnou svoji celoživotní jistou pravdu. Moje pravdy se mění společně se mnou. Nevím, jestli je to dobře či špatně. V každém případě mě několik cizích pravd něčím oslovilo, dotklo se mého aktuálního rozpoložení, rezonovaly nebo naopak se křížily s mými aktuálními pravdami, takže jsem si je vypsala. Tady jsou:
"Stojí za to mít u sebe vždycky stovku… Důležité je, abys ji daroval."
"Člověk nemůže žít jen pro sebe, uzavřený v sobě."
"Nenechat usnout hlemýždě."
"Vyhýbat se životu v iluzích."
"Kontakt s druhým člověkem se nesmí uzavřít zlým slovem."
"Ujisti se, že žiješ."
"Pokud pochopíš - máš šanci, že se zbavíš předsudků a špatných emocí."
"Život chce naše štěstí… Ale jak nám má říct, že to chce? Musí s námi zamávat."
"Tím, že změníme sebe, že vylepšíme svůj život a jiným lidem tu změnu ukážeme, pak můžeme ovlivnit i je…"
"Jsem zdvořilý ze dvou sobeckých důvodů. Za prvé proto, že šetřím energií. Nikdy se neangažuju v něčem, co by mi vzalo spoustu sil. Sice bych někomu mohl dělat schválnosti, jenže zlomyslnost vyžaduje větší vynaložení energie než radost… Radši s lidmi vycházím v pohodě, to nevyžaduje takovou námahu… A ještě mám druhý sobecký důvod. Jsem totiž závislák… Když vidím oči druhého člověka, jak je najednou šťastný, že uslyšel něco milého! Dojetím ze sebe ani nemůže vyrazit slovo. Jeho tvář ho náhle, ve vteřině, přestane táhnout k zemi. A to na mě působí jako narkotikum. Jsem závislý na spokojených tvářích…"
"Když člověk pláče, stává se lepším."
"Nikdy nepodléhej pocitu, že víš, co je pro ostatní nejlepší."
A recept na laoský salát Luang Prabang navrch. Prý nejjednodušší na světě a způsobující kulinářský orgasmus.
"Plátky oloupané okurky, rajčata, salát, bílek z uvařených vajec a lístky čerstvé máty, to vše posypané drcenými burskými oříšky. Že to není nic extra? No není, protože nejdůležitější je omáčka. Tady znamenají omáčky k jídlu něco jako oděv pro člověka. Co v ní je? Natvrdo uvařené žloutky se rozmixují s limetovou šťávou a trochou cukru, raději třtinového než řepného. To je vše, konec. Je třeba jen mít na paměti, že omáčka nesmí být hustá ani krémová, musí být řídká."
Salát jsme zkoušeli a doporučujeme, je moc dobrý a osvěžující. Tak akorát do horkých dnů. A autorovu knihu Projekt : pravda doporučuji též. A nejen tu.
 |
| Zdroj: http://www.instytutksiazki.pl/autorzy-detal,literatura-polska,1811,szczygiel-mariusz.html |
Jeho nejnovější do češtiny přeložená kniha se jmenuje Projekt : pravda. Pravda, je trochu jiná než knihy předchozí, ale i tak mě chytila. Autor se v ní pomocí slov vyrovnává s těžkou životní událostí. Pomocí příběhů ze svého žitova i příběhů cizích lidí hledá nový smysl života, svou i cizí pravdu. Hledá ji ve Varšavě, v Praze, Londýně, Paříži, New Yorku, Barmě i Laosu. Hledá ji v umění, literatuře, malířství i v hudbě. Ptá se na osobní pravdy slavných osobností, ale i neznámých cestujících z vlaku, taxikářů, prodavaček, hospodských štamgastů či návštěvníků kaváren a knihkupectví.
Nemám žádnou svoji celoživotní jistou pravdu. Moje pravdy se mění společně se mnou. Nevím, jestli je to dobře či špatně. V každém případě mě několik cizích pravd něčím oslovilo, dotklo se mého aktuálního rozpoložení, rezonovaly nebo naopak se křížily s mými aktuálními pravdami, takže jsem si je vypsala. Tady jsou:
"Stojí za to mít u sebe vždycky stovku… Důležité je, abys ji daroval."
"Člověk nemůže žít jen pro sebe, uzavřený v sobě."
"Nenechat usnout hlemýždě."
"Vyhýbat se životu v iluzích."
"Kontakt s druhým člověkem se nesmí uzavřít zlým slovem."
"Ujisti se, že žiješ."
"Pokud pochopíš - máš šanci, že se zbavíš předsudků a špatných emocí."
"Život chce naše štěstí… Ale jak nám má říct, že to chce? Musí s námi zamávat."
"Tím, že změníme sebe, že vylepšíme svůj život a jiným lidem tu změnu ukážeme, pak můžeme ovlivnit i je…"
"Jsem zdvořilý ze dvou sobeckých důvodů. Za prvé proto, že šetřím energií. Nikdy se neangažuju v něčem, co by mi vzalo spoustu sil. Sice bych někomu mohl dělat schválnosti, jenže zlomyslnost vyžaduje větší vynaložení energie než radost… Radši s lidmi vycházím v pohodě, to nevyžaduje takovou námahu… A ještě mám druhý sobecký důvod. Jsem totiž závislák… Když vidím oči druhého člověka, jak je najednou šťastný, že uslyšel něco milého! Dojetím ze sebe ani nemůže vyrazit slovo. Jeho tvář ho náhle, ve vteřině, přestane táhnout k zemi. A to na mě působí jako narkotikum. Jsem závislý na spokojených tvářích…"
"Když člověk pláče, stává se lepším."
"Nikdy nepodléhej pocitu, že víš, co je pro ostatní nejlepší."
A recept na laoský salát Luang Prabang navrch. Prý nejjednodušší na světě a způsobující kulinářský orgasmus.
"Plátky oloupané okurky, rajčata, salát, bílek z uvařených vajec a lístky čerstvé máty, to vše posypané drcenými burskými oříšky. Že to není nic extra? No není, protože nejdůležitější je omáčka. Tady znamenají omáčky k jídlu něco jako oděv pro člověka. Co v ní je? Natvrdo uvařené žloutky se rozmixují s limetovou šťávou a trochou cukru, raději třtinového než řepného. To je vše, konec. Je třeba jen mít na paměti, že omáčka nesmí být hustá ani krémová, musí být řídká."
Salát jsme zkoušeli a doporučujeme, je moc dobrý a osvěžující. Tak akorát do horkých dnů. A autorovu knihu Projekt : pravda doporučuji též. A nejen tu.
středa 21. června 2017
Snědeno… zeleninová minibedýnka č. 2
Naše druhá letošní minibedýnka je snědená. Měli jsme teď tři týdny pauzu, protože na Korsiku je za námi Jitka, naše skvělá dodavatelka, opravdu neposílala. :-) A musím říct, že mi chyběly. První minibedýnku jsme spotřebovali beze zbytku. A s touhle to dopadlo úplně stejně.
A z várky tohoto týdne mám také radost. Hrášek, rukola, lollo salát, hlávkový salát (stará odrůda plzeňský kamenáč), mladá mrkvička, mladá cibule, libeček, kopr a mangold navíc.
Přidala jsem něco ze své zahrádky a ukuchtila toto:
Teď když na to koukám, zjišťuji, že to byly samé saláty a polévky. :-) Všechno bylo výborné a moc jsme si pochutnali. Jen já osobně jsem si potvrdila, že listové saláty mám raději svěží se zálivkou než s jogurtem nebo dokonce s majonézou.
A k tomu ještě hory jahod a meruněk. Ale o tom třeba zase někdy příště...
Pokud byste rádi nějaký recept, napište do komentářů. Tu nebo na fb. Ráda napíšu, jen nějak teď nestíhám vypisovat to sem rovnou. :-)
 |
| První letošní zeleninová minibedýnka komplet snědena. Byl v ní špenát, červená lebeda, rukola, petrželka, kopr, jarní cibulka a rebarbora. Takže jsme si dali mřížkový rebarborovo-tvarohový koláč, drožďovou polévku se zeleninou, jarní cibulkou a petrželkou, špenátovo-roketový salát s nivou a jablíčky, špenátovo-lebedový salát s vejcem a květy pažitky a obyč špenát doplněný mongoldem ze zahrady s bramborovo-jálovými knedlíky. |
A z várky tohoto týdne mám také radost. Hrášek, rukola, lollo salát, hlávkový salát (stará odrůda plzeňský kamenáč), mladá mrkvička, mladá cibule, libeček, kopr a mangold navíc.
Přidala jsem něco ze své zahrádky a ukuchtila toto:
- salát capresse se základem z hlávkového salátu
- rukolový salát s nivou, jahodami a italskou zálivkou
- koprová polévka
- hlávkový salát s jogurtem, ředkvičkami a vejcem
- jarní polévka s cibulkou, mrkvičkou, hráškem a omeletovými nudlemi
- nicejský salát (já s tuňákem, manžel vegetarián s olivami)
- mangoldovo-špenátová polévka
- mrkvičkový salát s cibulkou a arašídy
A k tomu ještě hory jahod a meruněk. Ale o tom třeba zase někdy příště...
Pokud byste rádi nějaký recept, napište do komentářů. Tu nebo na fb. Ráda napíšu, jen nějak teď nestíhám vypisovat to sem rovnou. :-)
neděle 18. června 2017
Meduňkobraní
Tak tedy musím přiznat, že mátě se u nás na zahradě moc nedaří. Ať dělám co dělám, pořád je tam jen pár lístečku. Prý se má sázet raději do květináče, aby se moc rozrostla a nezaplevelila zahradu. Tak to u nás tedy rozhodně nehrozí…
Čemu se ale rozhodně daří je meduňka. Zelená, košatá, šťavnatá... Navíc těsně před rozkvětem, tak akorát na sbírání. Takže jsme si udělali meduňkobraní a meduňka byla všude.
Meduňka je nejlepší čerstvá. Sušená na rozdíl od jiných bylinek a koření tak dlouho nevydrží, protože rychle ztrácí vůni. Takže jsme trhali hlavně na zpracovávání za čerstva, ale něco málo jsme i nasušili.
A kde všude se u nás meduňka vyskytla? V teplém čaji pro dobré spaní, v ledovém čaji, jako ozdoba v různých ochucených vodách, v salátu, v jogurtu, pár jsme jich hodili do mrazáku v ledových kostičkách…
Ale největší akcí bylo šití meduňkového medvídla Meduňky. Nejdřív jsme si o něm přečetli pohádku ve skvělé knížce Pohádky a hry s bylinkami (podrobnější info v článku tu) a pak jsme se dali do šití. Máťa si svého medvěda vyrobil komplet sám, moc ho to bavilo, vydržel u toho jako u máločeho a myslím, že se mu skvěle podařil. Mám velkou radost jakého mám doma švadlenu. :-) Baru zvládla samostatně si šest stehů, zbytek jsem došila já, ale naplnila si ho sušenou meduňkou sama i mu sama nakreslila obličej.
Večer jsme si ještě o meduňce přečetli z knížky Byliny malé čarodějky (meduňka je prý obzvlášť vhodná pro přetížené kočky stejně jako pro kočky, které pořád něco trápí, protože uklidňuje a krásně se po ní spí - info o knížce opět tu), prckové si dali koupel s meduňkovým nálevem a šlo se spát. Tišící účitek však zcela potvrdit nemohu. Příště do nich před spaním naliju čaj. :-)
pátek 16. června 2017
Sukničková výzva
A je to tu! Konec sukničkové výzvy. Tu jsem obkoukla od Alice Jiráskové z jdeteven.cz. Díky moc! Jaká jsou pravidla? Nic složitého, prostě jen měsíc chodit v sukni.
Ale jakýpak vlastně konec. Spíš začátek. Mně, notorickému "nosiči" kalhot, tříčtvrťáků a kraťasů, se ty sukně moc zalíbily. Už od porodu Honzíka si říkám, že bych si měla koupit nějaké nové kalhoty. Mám tu pár těhotenských a pár těch, které jsem nosila do práce. A ty se na ven a do lesa tedy nehodí. A jen jedny rifle, které jsem nosila vlastně pořád. Nějak jsem se ale ke koupi těch kalhot nemohla rozhoupat a už asi nerozhoupu. Po průzkumu šatníku a dalších odlehlých koutů jsem totiž zjistila, že sukní mám víc než dvacet. Kde se tu všechny vlastně vzaly?
Ano, nosit sukně v teplém počasí není nic náročného. Vyzkoušela jsem si, že to jde i ve dnech chladnějších a deštivých. Dokonce i při turistice lze nosit sukně. Je to dokonce mnohem pohodlnější než kalhoty. Takže se jede dál…
A jak vlastně celá výzva dopadla? Do/Vydržela jsem? Musím přiznat, že na dvacet minut jsem jeden den oblékla tříčtvrťáky. Potřebovala jsem totiž zrýt kousek záhonu a hrozně foukal vítr. Byť jsem se všemožně snažila, pořád jsem měla sukni až na hlavě. Nešlo to. Ale jinak jen sukně! A opravdu jsem si to užívala.
Pokud jste spíš kalhotové, zkuste taky takovou výzvu. Je to moc fajn.
Ale jakýpak vlastně konec. Spíš začátek. Mně, notorickému "nosiči" kalhot, tříčtvrťáků a kraťasů, se ty sukně moc zalíbily. Už od porodu Honzíka si říkám, že bych si měla koupit nějaké nové kalhoty. Mám tu pár těhotenských a pár těch, které jsem nosila do práce. A ty se na ven a do lesa tedy nehodí. A jen jedny rifle, které jsem nosila vlastně pořád. Nějak jsem se ale ke koupi těch kalhot nemohla rozhoupat a už asi nerozhoupu. Po průzkumu šatníku a dalších odlehlých koutů jsem totiž zjistila, že sukní mám víc než dvacet. Kde se tu všechny vlastně vzaly?
Ano, nosit sukně v teplém počasí není nic náročného. Vyzkoušela jsem si, že to jde i ve dnech chladnějších a deštivých. Dokonce i při turistice lze nosit sukně. Je to dokonce mnohem pohodlnější než kalhoty. Takže se jede dál…
A jak vlastně celá výzva dopadla? Do/Vydržela jsem? Musím přiznat, že na dvacet minut jsem jeden den oblékla tříčtvrťáky. Potřebovala jsem totiž zrýt kousek záhonu a hrozně foukal vítr. Byť jsem se všemožně snažila, pořád jsem měla sukni až na hlavě. Nešlo to. Ale jinak jen sukně! A opravdu jsem si to užívala.
Pokud jste spíš kalhotové, zkuste taky takovou výzvu. Je to moc fajn.
sobota 13. května 2017
Kam… skály, doly, hrady Kokořínska
Tak tenhle výlet byl od počátku výzva. A to v mnoha směrech. Zvlášť pro mě, vrcholně plánovacího tvora. Měl to být výlet třídenní, ale nakonec bylo všechno jinak. Ale o tom později… Přesto jsem se rozhodla článek o výletu sepsat, třeba někoho i tak inspiruje.
Na začátku bylo pár dní před plánovaným odjezdem horlivé shánění ubytování. Zjistila jsem, že hledat ubytování na turisticky exponovaném místě a ještě k tomu o prodlouženém víkendu a pár dní předem je poněkud… ehm, pošetilé. Obeslala jsem asi dvanáct ubytovacích zařízení, skládala, jestli pojedeme z pátku do neděle nebo ze soboty do pondělí, podle toho jak to vyjde. A nakonec to vyšlo. Sice ne zcela podle našich představ, protože původně jsme chtěli postupně obejít celé Kokořínsko. Po žluté z Mšena a potom po červené přes Ráj a Kokořín zpět do Mšena. Ale co už, hlavně, že jedem!
Kam se chceme asi tak nějak podívat, jsme měli v hlavě sesumírované. "Trasy" výletů jsme tvořili za pochodu. Trasy jsou schválně v uvozovkách, protože s dětmi osm, dva a půl let a jeden rok jsme na túry a jejich plánování dopředu spíše rezignovali, protože obvykle nevyjde nic z naplánovaného.
První den jsme přijeli kolem poledne a hned jsme vyrazili na hrad Kokořín. Prozíravě jsme zaparkovali na parkovišti hned pod Kokořínem, takže na samotný hrad to nebylo daleko. Kousek se jde po červené po silnici, potom doporučuji odbočit na modrou a jít po "přírodních" schodech z kulánů. Je to větší adrenalin a pro děti větší zábava než šlapání po silnici. Na hradě jste za chviličku a do hradu můžete vstoupit buď postranní brankou nebo hrad obejít a jít hlavní vstupní bránou. My jsme šli hlavní bránou a dobře jsme udělali. Vstup po skále a přes dřevěný most je totiž opět větší zábava. Na hradech a zámcích (pokud už na nějaké zavítáme) se obvykle spokojíme s prohlídkou zahrady či nádvoří. Šetříme nervy své i svých dětí. :-) Ani na Kokoříně jsme se nevydali na skoro hodinovou prohlídku hradu a raději se za pár peněz vydrápali na hradní věž. Rozhled je úžasný, zážitek nedocenitelný. Všichni spokojeni. Při zpáteční cestě jsme se ještě koukli z Máchovy vyhlídky a dva starší si polezli po skále hned pod hradem. To byl zřejmě nejlepší zážitek z celé návštěvy hradu. Syn se střídavě ztrácel ve skalní průrvě a objevoval vysoko nad našimi hlavami… A pak vymýšlejte program. :-)
V Kokořínském dole je všechno blízko. Takže naše ubytování pro tento den bylo na dosah. Penzion Malba je od hradu kousek a naše chatička Milčinka jen o kousek dál. Tohle ubytování byla opravdu výhra a určitě jsme tam nebyli naposledy. Chatka o jedné místnosti se spacím patrem, vybavenou kuchyní, krbem. Uprostřed lesa a přesto kousek od hlavní silnice, na břehu mizící a znovu se objevující Pšovky, se skalami hned za zády. Co víc si přát! Možná jen to, aby měli volno víc než jen tu jednu noc.
Po vybalení věcí jsme ještě vyrazili na výlet číslo dvě. Opět žádné velké kilometry. Po červené, která vede kolem naší chaty, na Pokličky. Cestou míjíme mnoho skal a dokonce i skalní byt. Opravdu to není daleko a přímo k Pokličkám vedou opět lezecky atraktivní schody. A kdo neviděl Pokličky, nebyl na Kokořínsku! :-) Kousek od chatky se dá realizovat i krátký výšlap po zelené k jeskyni a skalnímu hradu Nedamy. To už my ale nedali, neb malí turistové stávkovali.
Druhý den jsme se přesunuli do luxusního (ovšem také pěkně drahého) hotelu Kokořín, leč nikde jinde neměli volno a my si přáli ještě dva dny zůstat. V plánu jsme měli krátký okruh po nejbližších skalách a také jsme na něj vyrazili, ale po asi dvou kilometrech jsme to museli vzdát. Dva nejmladší nebyli naladěni na nic, natož na nějaké túrování. Vrátili jsme se do hotelu a zjistili jsme, že nejmladší z ničeho nic nedošplapuje na jednu nohu (zatím chodí jen kolem nábytku) a když na ni došlápne velmi, velmi brečí. Co s tím? Žádné jiné viditelné příznaky jakékoliv choroby neměl, žádná horečka, otoky, s nohama si nechal celkem bez problému cvičit, jen došlápnout nemohl. Několik hodin jsme čekali, jestli se situace nezlepší a plánovali jsme případnou změnu programu. Chtěli jsme se vydat na rozhlednu na Vrátenské hoře u Nosálova a na bezplatné dětské hřiště Vrchbělá pod Bezdězem. Obojí v celkem krátké dojezdové vzdálenosti. Ale noha se nelepšila, nakonec nám to nedalo, sbalili jsme a rozhodli jsme se pobyt ukončit a jet domů a na pohotovost. Luxusu hotelu s prosklenými koupelnami na pokojích jsme si tedy moc neužili. :-) A diagnoza? Juvenilní chronická artritida. Slyšeli jsme poprvé, prý u miminek nic až tak neobvyklého a nic děsivého. Uff.
Zpátky na Kokořínsko už jsme nejeli, přeci jen to jsou od nás skoro tři hodiny cesty a přijeli bychom v noci. Udělali jsme si dva fajn výletové dny u nás v okolí. Ale o tom někdy příště.
Pro doplnění bych měla ještě dodat, že třetí den jsme měli v plánu dojet do Mšena a projít si po žluté okruh Cinibulkovy stezky. Máťa se moc těšil na dětmi oblíbení Prolezovačky a Bludiště, takže se tam určitě ještě vrátíme.
Pokud máte chuť si na pár dní na Kokořínsko také vyrazit, třeba vám přijde vhod několik tipů na webové stránky.
Pokud vyrazíte na Kokořínsko, ať se vám tam líbí jako nám! A hlavně žádné nesnáze! :-)
Na začátku bylo pár dní před plánovaným odjezdem horlivé shánění ubytování. Zjistila jsem, že hledat ubytování na turisticky exponovaném místě a ještě k tomu o prodlouženém víkendu a pár dní předem je poněkud… ehm, pošetilé. Obeslala jsem asi dvanáct ubytovacích zařízení, skládala, jestli pojedeme z pátku do neděle nebo ze soboty do pondělí, podle toho jak to vyjde. A nakonec to vyšlo. Sice ne zcela podle našich představ, protože původně jsme chtěli postupně obejít celé Kokořínsko. Po žluté z Mšena a potom po červené přes Ráj a Kokořín zpět do Mšena. Ale co už, hlavně, že jedem!
Kam se chceme asi tak nějak podívat, jsme měli v hlavě sesumírované. "Trasy" výletů jsme tvořili za pochodu. Trasy jsou schválně v uvozovkách, protože s dětmi osm, dva a půl let a jeden rok jsme na túry a jejich plánování dopředu spíše rezignovali, protože obvykle nevyjde nic z naplánovaného.
První den jsme přijeli kolem poledne a hned jsme vyrazili na hrad Kokořín. Prozíravě jsme zaparkovali na parkovišti hned pod Kokořínem, takže na samotný hrad to nebylo daleko. Kousek se jde po červené po silnici, potom doporučuji odbočit na modrou a jít po "přírodních" schodech z kulánů. Je to větší adrenalin a pro děti větší zábava než šlapání po silnici. Na hradě jste za chviličku a do hradu můžete vstoupit buď postranní brankou nebo hrad obejít a jít hlavní vstupní bránou. My jsme šli hlavní bránou a dobře jsme udělali. Vstup po skále a přes dřevěný most je totiž opět větší zábava. Na hradech a zámcích (pokud už na nějaké zavítáme) se obvykle spokojíme s prohlídkou zahrady či nádvoří. Šetříme nervy své i svých dětí. :-) Ani na Kokoříně jsme se nevydali na skoro hodinovou prohlídku hradu a raději se za pár peněz vydrápali na hradní věž. Rozhled je úžasný, zážitek nedocenitelný. Všichni spokojeni. Při zpáteční cestě jsme se ještě koukli z Máchovy vyhlídky a dva starší si polezli po skále hned pod hradem. To byl zřejmě nejlepší zážitek z celé návštěvy hradu. Syn se střídavě ztrácel ve skalní průrvě a objevoval vysoko nad našimi hlavami… A pak vymýšlejte program. :-)
V Kokořínském dole je všechno blízko. Takže naše ubytování pro tento den bylo na dosah. Penzion Malba je od hradu kousek a naše chatička Milčinka jen o kousek dál. Tohle ubytování byla opravdu výhra a určitě jsme tam nebyli naposledy. Chatka o jedné místnosti se spacím patrem, vybavenou kuchyní, krbem. Uprostřed lesa a přesto kousek od hlavní silnice, na břehu mizící a znovu se objevující Pšovky, se skalami hned za zády. Co víc si přát! Možná jen to, aby měli volno víc než jen tu jednu noc.
Po vybalení věcí jsme ještě vyrazili na výlet číslo dvě. Opět žádné velké kilometry. Po červené, která vede kolem naší chaty, na Pokličky. Cestou míjíme mnoho skal a dokonce i skalní byt. Opravdu to není daleko a přímo k Pokličkám vedou opět lezecky atraktivní schody. A kdo neviděl Pokličky, nebyl na Kokořínsku! :-) Kousek od chatky se dá realizovat i krátký výšlap po zelené k jeskyni a skalnímu hradu Nedamy. To už my ale nedali, neb malí turistové stávkovali.
Druhý den jsme se přesunuli do luxusního (ovšem také pěkně drahého) hotelu Kokořín, leč nikde jinde neměli volno a my si přáli ještě dva dny zůstat. V plánu jsme měli krátký okruh po nejbližších skalách a také jsme na něj vyrazili, ale po asi dvou kilometrech jsme to museli vzdát. Dva nejmladší nebyli naladěni na nic, natož na nějaké túrování. Vrátili jsme se do hotelu a zjistili jsme, že nejmladší z ničeho nic nedošplapuje na jednu nohu (zatím chodí jen kolem nábytku) a když na ni došlápne velmi, velmi brečí. Co s tím? Žádné jiné viditelné příznaky jakékoliv choroby neměl, žádná horečka, otoky, s nohama si nechal celkem bez problému cvičit, jen došlápnout nemohl. Několik hodin jsme čekali, jestli se situace nezlepší a plánovali jsme případnou změnu programu. Chtěli jsme se vydat na rozhlednu na Vrátenské hoře u Nosálova a na bezplatné dětské hřiště Vrchbělá pod Bezdězem. Obojí v celkem krátké dojezdové vzdálenosti. Ale noha se nelepšila, nakonec nám to nedalo, sbalili jsme a rozhodli jsme se pobyt ukončit a jet domů a na pohotovost. Luxusu hotelu s prosklenými koupelnami na pokojích jsme si tedy moc neužili. :-) A diagnoza? Juvenilní chronická artritida. Slyšeli jsme poprvé, prý u miminek nic až tak neobvyklého a nic děsivého. Uff.
Zpátky na Kokořínsko už jsme nejeli, přeci jen to jsou od nás skoro tři hodiny cesty a přijeli bychom v noci. Udělali jsme si dva fajn výletové dny u nás v okolí. Ale o tom někdy příště.
Pro doplnění bych měla ještě dodat, že třetí den jsme měli v plánu dojet do Mšena a projít si po žluté okruh Cinibulkovy stezky. Máťa se moc těšil na dětmi oblíbení Prolezovačky a Bludiště, takže se tam určitě ještě vrátíme.
Pokud máte chuť si na pár dní na Kokořínsko také vyrazit, třeba vám přijde vhod několik tipů na webové stránky.
- hrad Kokořín
- pořad v České televizi Klenoty naší přírody - Kokořínsko
- Kokořínsko na stream.cz
- turistické cíle Kokořínska
- Kokořínsko a okolí aneb cestování s malými dětmi na blogu sdetmivbaglu.cz
- tipy na cestování s dětmi nejen na Kokořínsku na webu overenorodici.cz
- tipy na výlety v oblasti Kokořínska na webu kudyznudy.cz
- Ubytování Mšeno (z tohoto jediného penzionu se mi neozvali)
- ubytování v sokolovně ve Mšeně
- uenzion Ráj
- chalupa Ve Vojtěchově
- chalupa Vojtěchov
- penzion V Údolí (tedy jsme byli před několika lety týden ubytovaní a byli jsme spokojeni)
- penzion Milča a chatka Milčinka
- hotel Kokořín
- penzion Malba
- letní byty Kraus
- penzion V podlesí
- penzion U báby Šubrový
Pokud vyrazíte na Kokořínsko, ať se vám tam líbí jako nám! A hlavně žádné nesnáze! :-)
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)