středa 25. října 2017

Jak na… malované podzimní stromy

Výtvarničit chtěla prostření hned jak sama udržela tužku. Vidí to u staršího bráchy a ráda se přidává. Vybírám tedy výtvarné aktivity a techniky tak, aby se mohla podle svých schopností zapojit.

úterý 24. října 2017

Užíváme podzimu...

...plnými hrstmi a plnými doušky. Užíváme listů, plodů, sluníčka, barev a tak. K tomu ani není třeba nic víc psát. Možná jen, že jsme vděční za to vše... přestože bacily a volby a tak... :-)



sobota 14. října 2017

Jak na… dárky pro jednoleťáčka

Neteřinka moje krásná milá jediná slaví první narozeniny. A při dotazu, co bychom jí tak měli nejlépe pořídit, se mi od sestry dostalo odpovědi, že něco malého, s čím si naše děti tak nějak kolem toho roku nejvíce hrály. 

Ehm, naše děti si všechny tři kolem roku nejvíce hrály s nádobím, různým nalezeným nářadím, holicím strojkem, myčkou a pračkou, s kamínky a hlínou a tak podobně. To jsem vyhodnotila jako ne zcela vhodné, popř. drobné dárky, takže jsem na to šla jinak. Kromě výše zmíněného měly všechny naše děti rády knihy a doma vyrobené hračky/nehračky. Takže jsem nakoupila a doma vyhrabala pár drobností, zakoupila jednu zvláště oblíbenou knihu a šlo se na to.


Tyhle knížky z edice Minipedie nakladatelství Svojtka jsou u nás moc oblíbené. Jako první je měla prostřední a teď si je moc užívá nejmenší. Sám si je nosí z police a buď prohlíží sám nebo si vyleze k někomu na klín, když chce společnost. Obrázky by pravda mohly být možná trochu realističtější, ale dětem se na knížkách líbí nejvíce ta akce. Možnost posouvat, točit, otáčet, vysunovat, objevovat… Každá z knížek nabízí takových "akcí" několik. Stačí si tedy jen vybrat ty knihy, které budou dětem tematicky nejvíce vyhovovat, vyšlo jich opravdu hodně. Synovy nejoblíbenější jsou Farma, Tělo a Vozidla. Neteřince jsem zakoupila zbrusu nový Les a mám nutkání jej domů také pořídit. :-)








A pak už přišlo na řadu vyrábění. Knoflíkovou vstkávačku miloval syn snad od té doby co seděl a má ji rád do dnešních 18 měsíců. Výroba je jednoduchá. Mně se osvědčila obyčejná sklenice od hořčice s plastovým víčkem. Do víčka vystřihneme nůžkami na nehty díru, nakoupíme v galanterii velké knoflíky a máme hotovo. Pokud máme víčko navíc, můžeme udělat dva varianty obtížnosti.






No a pokud seženete takhle pěkné knoflíky, mohou později velmi dobře posloužit i na třídění a ještě později na pojmenovávání barev. A ještě ještě později i na počítání, protože se s nimi opravdu dobře manipuluje. Takže si dítko může "hrát" klidně až třeba do sedmi let. :-)


Na tuhle hračku jsem musela koupit kromě již zmíněných knoflíků druhou věc, kterou jsem neměla doma, opět v řádu desetikorun. Je to jakási nádoba na příbory plná dírek. A ty dírky jsou právě ideální na protahování stužek, které jsou pro lepší uchopování zakončené různě velkými korálky. I stužky jsou různě dlouhé a různě široké, aby vytahování bylo zajímavější. Jedna stužka je vytažená hned, druhá je dlouhá, jedna jde lehce, druhá tíž…. Výroba je snadná. Provlečte šňůrky, navlečte korálky, pořádně zauzlujete a je hotovo.



I tady jde dobře cvičit barvy a navíc může dítko, kterému už popotahování nestačí, zkoušet píchat brčky do vosího hnízda. Ehm, tedy do dírek, Není to tak úplně snadné! :-)



Tak snad se budou dárečky líbit a třeba inspirují i někoho dalšího.

středa 11. října 2017

Dětská práce?

Zrovna máme doma všechny dětské exempláře jednotlivých vývojových stádií přístupu k práci. Je fajn to pozorovat. A někdy (často) je to taky hra na moje nervy a trénink trpělivosti. :-)

Nejmladší rok a půl letý je aktuálně ve stádiu "ci, ci". Všechno chce dělat s námi, okamžitě, hned a v plné míře. Tak obstarává pračku, myčku, míchá, přesýpá, věší prádlo, zametá, vytírá, luxuje… S nadšením a elánem se bezhlavě vrhá do všech činností, které se kolem něj odehrávají. Tahle fáze trvá tak do tří let. Takže naše prostřední už pomalu přechází do fáze druhé. 





Velmi ochotně vykonává různé činnosti, především ty, u kterých ji potřebuji ze všeho nejméně. Jinak začíná mít svoji hlavu a když nechce, tak prostě nechce a nehne s ní nic. Aktuálně je tahle fáze asi nejnáročnější na moje nervy. Trvá asi do pěti let, kdy už jsou obě strany schopny celkem v klidu vykomunikovat, že pokud chceme mít doma pořádek, chodit v čistém oblečení a nemít hlad, je třeba se o to společně postarat. Takže nejstarší syn už má nějakou dobu své povinnosti, které bez řečí (občas tedy s připomenutím, že je něco třeba) vykonává. Teď v osmi letech má na starosti věšení a sklízení svého prádla, uklízení myčky, vynášení tříděného odpadu a doplňování toaletního papíru. Ty dvě poslední činnosti zřejmě brzy převezme prostřední. Ovšem pokud po něm člověk chce něco mimo jeho povinnosti, obvykle vyčkává, dělá že neslyší, popř. čeká, jestli se práce neujme některý z jeho zatím práce lačných mladších sourozenců. Takže každá fáze "má něco do sebe". :-)





Podivuhodné ovšem je, že pokud jde o práci neobvyklou (moštování, sekání dřeva, montování čehokoliv….) nebo práci na zahradě, vrhají se do ní bezhlavě a s nadšením všichni tři. Že by to bylo tou neobvyklostí, dobrovolností, tím, že práci děláme všichni společně? Nevím, ale je to úžasná odměna za všechny dříve ztracené nervy. :-)

















Jak je to s dětskou prací u vás?

Něco ke společné práci hrou dětí na skvělém webu Svobodná hra.

DV kam… město perníku (Pardubice)

Tak jsme se s nejstarším vydali do druhého krajského města. Syn si po Jihlavě vybral Pardubice. Ty moc neznám, služebně jsem tam byla párkrát v knihovně, takže jsem věděla, že se určitě podíváme na Perštýnské náměstí, ale jinak nic moc. Tož jsem se poptala přátel a známých, co bychom si určitě neměli nechat ujít. Pár tipů jsme sice dostali, ale také jsem se z několika úst dozvěděla, že v Pardubicích "nic" není. A podle předpovědi počasí mělo celý den pršet. Navíc jsme s nejmladším museli den předtím na pohotovost s podezřením na bronchitidu, takže do poslední chvíle nebylo jasné jestli vůbec vyjedeme a měla jsem z výletu trochu obavy. Tentokrát jsme nejeli sami, vzali jsme synova kamaráda, také domškoláka, aby nás bylo víc a nebáli jsme se Pardubic. :-)





A obavy byly naprosto zbytečné! Nevím, možná si tak nějak umíme najít to pěkné, v každém případě výlet se skvěle vydařil. Kluci byli moc spokojení a já též. Pardubice jsou krásné město a k vidění je tam toho spousta. A to jsme se nebyli ani podívat na závodišti, přestože/protože se zrovna jela Velká pardubická. Zjistila jsem totiž už v Jihlavě, že pokud chceme město trochu poznat (je mi jasné, že za jeden den to úplně nejde), je třeba navštívit a obejít víc míst než se soustředit na jedno místo či aktivitu časově dlouhodobou. Takže Velkou pardubickou jsem podobně jako plavbu lodí Arnošt po Labi zavrhla z důvodu, že by nám odkrojily mnoho času z našeho naplánovaného dne. Ale jednu časovou chybku jsme v plánu přeci jen měla, ale o tom později.




Kluci měli s sebou zase dopředu předpřipravené pracovní listy, které si stihli skoro celé vyplnit už ve vlaku (ke stažení TU). Jeden z úkolů bylo dojít podle mapy z vlakového nádraží až k Perštýnskému náměstí a cestou najít sochy Jana Pernera a Jana Kašpara. Cesta není složitá, ale je celkem dlouhá, přesto to kluci zvládli úplně v pohodě. 




A co jsme všechno viděli? Hned na začátku jsme museli zavítat do info centra pro hromadu pohledů pro naše dopisové přátele. Pak jsme vyšplhali na Zelenou bránu odkud je skvělý výhled a ještě se cestou nahoru dozvíte spoustu zajímavého z historie Pardubic. 









Na Perštýnském náměstí, které se rozkládá hned za branou, je mnoho krásných domů. Kluci si pár z nich vyhledali a zapsali do svých listů. 







Pak jsme se rychle vydali přes zámecký park na soutok Labe a Chrudimky a z lávky pro pěší jsme si prohlédli zdymadlo a čekali na loď Arnošt, která měla zdymadlem projet. Arnošta jsme viděli, ale bohužel se nehnul z místa, asi zrovna nikdo nechtěl nikam plout. 






Tak jsme se vydali o kousek dál na dětské hřiště v parku Na Špici kousek od Chrudimky. Hřiště je plné neobvyklých herních prvků. Kluci se vyřádili, dali jsme si tam i svačinu na pěkném místě v altánku u rybníka. U altánku je i vnitřní klubovna, toalety, informační panely o stromech a ptácích v parku. Opravdu moc pěkné místo v přírodě kousíček od centra. Musím říct, že blízkost vody a zeleně (hezké a udržované parky a sady) hned u centra se mi tu líbila snad nejvíc.









Pak jsme se vrátili na zámek, prohlédli si nádvoří a okolí zámku. Zámek je krásný, s renesanční sgrafitovou omítkou. V zámku sídlí Východočeské muzeum a Východočeská galerie. V rámci muzea můžete navštívit velké množství výstav. O přírodě Polabí, archeologii, expozice zbraní, sklářství nebo mincí. A také vždy několik výstav dočasných. Někde můžete najít informaci, že jsou na zámku expozice hraček a pohlednic. Obě byly ale v loňském roce zrušeny. 











My jsme navštívili jednu výstavu stálou a jednu dočasnou. A obě byly skvělé. Na výstavě Hry a klamy, která je na zámku do konce listopadu, si můžete vyzkoušet svůj důvtip, postřeh, logické myšlení, představivost a spoustu dalšího. Na tyto výstavy zapůjčované libereckým IQ parkem můžete narazit celkem často, ale vždy potěší. Kluci byli nadšení. 








Nadšení byli i z archeologické expozice, která zahrnuje období od pravěku do 10. století našeho letopočtu. Kluky zaujalo především ozvučení expozice sluchátky, tablety s možností prohlédnout si obrázky dalších exponátů, hmatová stezka, kdy bylo možné si spoustu exponátů ohmatat a také možnost obléknout se do dobového oblečení, vyzkoušet si přilbu a šavli a zahrát si na archeology. Opravdu moc povedená výstava.






Po návštěvě zámku se šlo na pizzu. Neprozřetelně jsem totiž v pracovních listech označila jeden z historických domů, aniž bych tušila, že v něm sídlí právě italská restaurace. Celý den to klukům nešlo z hlavy a pořád se k tomu vraceli, takže místo pozdního oběda bylo jasné. Naneštěstí bylo v pizzerii hodně lidí, takže jsme na objednané jídlo docela dost dlouho čekali, ale kluci si ukrátili čas dopisováním pracovních listů a psaním pohlednic. 



Přeci jen jsme se ale trochu zdrželi, takže na poslední naplánovaný cíl nezbylo mnoha času.  Navštívili jsme skvělé ekologické centrum Natura park. Původně jsem měla v plánu absolvovat Velkou pátrací hru po okolí, kterou centrum právě ten den pořádalo, ale kluci už byli uchození, takže se jim nikam dál nechtělo. Využili jsme možnosti zapůjčit si jednu z tematických sad s stát se na chvilku vědcem/ochranářem/krajinářem/umělcem/turistou. Kluci si vybrali vědce. Dostali jsme návody na osm úkolů, plné vybavení na všechny experimenty a také mikroskop připojený na tablet. Ten táhnul nejvíce. Takže si kluci hned vyzkoušeli odlov a pozorování drobných vodních živočichů. 











Kvůli času a pomalu viditelné únavě se toho o moc víc nestihlo. Jen jsme si proběhli a prohlédli venkovní i vnitřní prostory a přírodní zahradu a všichni jsme se shodli, že se tam určitě vrátíme. A to na celý den. Tohle ekocentrum můžeme opravdu vřele doporučit!

A potom už jen rychlý poklus a nakonec i jízda MHD, abychom stihli vlak domů. O dvě hodiny později, než jsem původně plánovala. Takže Pardubice slavily úspěch. A nakonec skoro nepršelo. :-)

Pardubice - pracovní listy ke stažení