sobota 25. listopadu 2017

Jak na… krmítka pro ptáčky

Velmi obsáhlý ptačí článek najdete na blogu TU, ale tentokrát to bude jen o krmítkách pro ptáčky. O krmítkách z dýní už jsem psala TU. Výroba není složitá. Vyřízne se 1/4 malé dýně tak, aby stopka zůstala na větší části dýně. Dýně se vydlabe a naplní směsí semínek pro ptáčky. My smíchali, co jsme měli doma - slunečnici, kukuřici, pšenici, mák, len… - a trochu prolili rozpuštěným lojem. A pak už se jen dýničky naplní, kolem stopky se pevně uváže provázek a může se věšet! Lůj seženete u řezníka, popř. ho můžete nahradit nesoleným sádlem nebo kokosovým tukem.





středa 15. listopadu 2017

Co číst… o 17. listopadu

K 17. listopadu nemáme žádné speciální aktivity jako je tomu třeba k 28. říjnu a stému výročí založení republiky. Prostě si jen čteme, povídáme, případně koukáme na videa. Každý rok je to trochu jiné, každý rok jinak intenzivní. Někdy se jen okrajově zmíním, někdy dlouze debatujeme. A nejen toho 17. Podle toho jak je zrovna chuť.

Knížky nám u povídání hodně pomáhají. Myslím, že není úplně snadné k tématu nesvobody, doby komunismu a sametové revoluce v literatuře pro děti a mládež něco najít, nabízím proto náš výběr.


V naučné či populárně naučné literatuře pro děti až takový problém není. Téměř v každé alespoň zmínku najdete. Tady jsou některé z knih, které pravidelně pročítáme my. 




úterý 14. listopadu 2017

Kam… naše nejvyšší podruhé

Loni jsme se vydali na přechod Krkonoš v plné sestavě. Těšili jsme se na barevné podzimní hory, ale pár dní před odjezdem nás zaskočil sníh. Ale nevzdali jsme to! Přečíst si o tom můžete TU na blogu.




Letos se rozhodli přejít naše nejvyšší hory jen naši muži. Muži tří generací. Děda, táta a syn. A taky kamarád, nejstarší syn druhé rodiny z loňska. Začala nová tradice, dalo by se říct. :-) Namlsali se pánové před třemi týdny v Tatrách a museli znovu do hor. Tentokrát zcela zasněžených. 




Důvod, proč jsme nejeli všichni, byl prostý. Nejmenší děti nám trochu povyrostly, už se nechtějí nechat tolik nosit a samy toho ještě mnoho neujdou. A na tandemové nošení jako loni už to také není, protože obě mladší se chtějí nosit výhradně na zádech. :-)  Mužům jsme ale hory moc přáli. Myslím, že je občas třeba vydat se na čistě mužskou výpravu.






A tohle byla drsná a dobrodružná výprava se vším všudy. Spalo se sice ve vybavených horských chatách, ale ty přechody mezi nimi nebyly nic pro slabé jedince. Místy až půl metru sněhu, nevyšlapané cesty, vítr, mráz, sem tam mlha, brzy přicházející tma a poměrně dost kilometrů. Patnáctka ve sněhu zdolá i silné jedince. Nejmladšího člena výpravy bylo třeba občas trochu poponést, ale všichni to zvládli! Všechny tři generace. Vydali se ze Špindlerova mlýna přes Výrovku na Luční boudu a potom po hřebeni po hranicích na Špindlerovku. Druhý den šli ze Špindlerovky přes Martinovku na Labskou a potom přes Kotel na Dvoračky. Poslední den to prý už byla celkem nuda, pořád z konce a míň sněhu. I tak to bylo z Dvoraček přes Mísečky zpátky do Špindlu deset kilometrů.






A večer přicházel zasloužený relax.



Zprávy byly kusé, ale sem tam "něco" prosáklo. Večer se mi díky wifi na chatách a sdílení fotek navíc  automaticky stáhla do počítače bohatá fotografická dokumentace. 



Zážitky silné, vzpomínky budou jistě ještě silnější. Moc děkuji svému muži, že našim - i "cizím" :-) - dětem takové zážitky dopřává! I za cenu ztráty, mnohdy nezměrné, svého pohodlí. Obdivuji ho za to a jsem mu neskonale vděčná.





pátek 10. listopadu 2017

Kam… podzimní Seč

Přehrada Seč a její okolí je moje srdeční záležitost. Už od malinka jsem tam každý rok asi do dvanácti let trávila část léta na "blázinecké" chatě. Resp. na chatě, která patřila Psychitrické léčebně v Havlíčkově Brodě, kde můj taťka kdysi pracoval jako elektrikář. Chata tedy není přímo v Seči, ale na druhém konci přehrady v Ústupkách. Až úplně na konci vedle tehdejšího hotelu Mír.






Jednoduchá chata se suchým záchodem na verandě, kohoutkem se studenou vodou vedle chaty a starým topením, které se roztápělo půl dne. Ale já i sestra jsme to tam milovaly. Kousek k vodě, les hned za chatou. Trávili jsme tam opravdu celkem hodně času, takže blízké i trochu vzdálenější okolí máme propátrané důkladně. Na delší výlet jsme se pravidelně vydávali na zříceninu hradu Oheb a tam jsme si zajeli i teď zhruba před deseti dny.





Sice bylo šedivo a větrno (a to jsme ještě netušili, že druhý den přijde takový fujavec, že nám dva dny nepůjde elektřina), ale krásné podzimní barvy a svěží vzduch nám všechno vynahradily.







Pokud se tam vydáte, doporučuji zaparkovat na plácku uprostřed Ústupek, naproti sezónní restauraci, která je teď na podzim zavřená. Určitě tam bude místo. Odtamtud je to totiž kousek po modré k Penzionu Hájenka a potom dál lesem do kopce až k Ohebu. My jeli i s naším kočárkem (pravda, je to trochu teréňák), ale neměli jsme problém.







Oheb je zřícenina hradu, který byl postaven zřejmě počátkem 14. století nad řekou Chrudimkou. Dnes leží nad přehradou Seč a od hradu k hladině je kolmá, příkrá stěna. To je jediná malá nevýhoda, máte-li s sebou děti, jinak pro ně může být zřícenina eldorádem. Tajemné tunely, skalky a stěny, na které lze lézt, svah, stromy, lupení… Děti si to tam náležitě užily. I přes ten fujavec a zimu.










Pak jsme sešli zpátky dolů a šli jsme se ještě podívat k vodě. A připadali jsme si jak u moře někde na Baltu. Šedivo, veliké vlny. A nikde nikdo. Vlastně ano, pár rybářů tam i v tom nečase posedávalo. A bylo tam tak krásně!