středa 30. srpna 2017

Co čtu… skvělé knihy pro skorodospělé

Knihy pro děti a mládež jsem četla vždycky. Co si pamatuju. Jako dítě, dospívající a i teď jako dospělá. A počítám, že je budu číst i jako senior. Prostě mě baví. Baví mě oprašovat "staré" hity i objevovat nejnovější novinky. Teď je čtu a prohlížím hlavně s dětmi, ale občas si něco přečtu i jen sama pro sebe.

V poslední době jsem četla čtyři loňské tituly pro dospívající a u všech mi slza ukápla. U některých jsem si i regulérně pobrečela. A řeknu vám, byla to krása. Jen víc takových titulů, jen víc takových autorů. A taky odvážných nakladatelů. Protože ne každý vydá knihu pro dospívající o holokaustu nebo knihu o smečce vlků, ne každý vydá knihu pro dospívající o pohádkové říši nebo dokonce o podivuhodné bytosti, která se nerodí, ale prostě objevuje. To je docela risk, ne? Ale je paráda, že ty knihy jsou na světě, a že si je mohou (nejen) dospívající přečíst. Přečtěte si je i vy. A třeba dřív než vaše dospívající děti. Jsou totiž plné silných příběhů a inspirují k přemýšlení. O světě i o nás samých. Hlavně o nás samých.


A pokud vám moje doporučení nestačí, tak trochu přitvrdím. Všechny čtyři knihy si přečetl i manžel a ten knihy pro děti a mládež nečte. Ještě tak předčítá. A všechny se mu taky moc líbily. My se ve výběru knih obvykle moc neshodneme, protože manžel má rád otevřené konce, čtení mezi řádky, nevadí mu, když je příběh hodně popisný a "roztahaný". Mezi jeho oblíbené knihy patří třeba Oblomov, Zámek nebo Noční vlak do Lisabonu. No a u takových knih já poněkud "rostu", prostě potřebuju víc akce. Ale tyhle čtyři knížky mají všeho tak akorát a oba jsme je přečetli jedním dechem.


U knížek nebudu raději příliš popisovat děj, abych zbytečně něco neprozradila, tak jen krátké info.


Fombelle, Timothée de : Dva životy pana Perla. Baobab, 2015
Tak tohle byla jasná volba. Nakladatelství Baobab - vždy velmi dobré a navíc skvěle graficky a výtvarně vyvedené knihy - a ještě k tomu můj velmi oblíbený francouzský spisovatel Timothée de Fombelle. Pokud jste od něj nic nečetli, doporučuji to napravit. Především dvoudílný Tobiáš Lollnes je neskutečně úžasná kniha. Ale i Vango je k velmi příjemnému přečtení. Stejně tak Dva životy pana Perla. Příběh o hledání cesty a lásky. Příběh umně spletený z několika dějových linií a časoprostorových rovin. Příběh, který neodložíte, dokud vám do mozaiky vyprávění nezapadne poslední střípek vedoucí k rozluštění celé záhady. Poetický příběh, který si nepřečtete, ale který prožijete. A navíc ta úžasná grafická úprava. Krásná a skvělá kniha. Už teď se těším, že si ji brzy přečtu ještě jednou.

Pokaždé, když někdo řekne: 
“Já pohádkám o vílách nevěřím,” 
spadne někde nějaká malá víla na zem 
a zemře. 
(J.M.Barrie)






Seidler, Tor : Prvorozený. Host, 2016.
V téhle knize nejsou skoro žádní lidé. Hlavně vlci. A pár dalších zvířat. A taky Maggie, jedna straka (strakatá), na tu není možné zapomenout. Ta je vlastně průvodcem a mnohdy i hybatelem celého děje. Ten se odehrává především v Yellowstonském parku, ve vlčí smečce dominantního samce Safíra. V knížce je skvěle vykreslený nejen život vlků ve smečce, ale i prostředí, ve kterém žijí. Ale o to tu vlastně až tak nejde. Autor píše hlavně o tom, jak žít a přežít ve společnosti ostatních, když jsem stejný, ale zároveň tak moc jiný. Jak být takový, jaký chci já a ne moje okolí. To je případ jak straky Maggie, tak Lamara, prvorozeného syna vlčího vůdce Safíra. Opravdu krásný a věrohodný příběh ze života vlčí smečky, kde je k přežití třeba spousta odříkání i velká dávka štěstí.
Kniha byla nominována na Zlatou stuhu 2017 v překladové kategorii.

"Je těžké být současně jiná i stejná." 

"Jestli jsem za ta léta na něco přišel, je to tohle: nemůžeš být věrná druhým, jestli napřed nejsi věrná sama sobě."




Gleitzman, Morris : Kdysi. Argo, 2016.
Tak tohle je hodně smutné, ale místy zároveň humorné čtení. O nezměrné odvaze a naději. O devítiletém Felixovi, který už skoro čtyři roky žije v katolickém sirotčinci, kam ho rodiče "odložili do bezpečí". Felix věří, že si rodiče pro něho brzy přijdou, že brzy vyřeší potíže se svým knihkupectvím, protože židovští knihkupci to mají v Polsku roku 1942 těžké… Jak moc, to Felix pochopí, když se v sirotčinci objeví muži s páskami na rukávech a začnou pálit knihy. Felix ze sirotčince utíká, aby rodiče varoval a… Život v okupovaném Polsku je líčený z dětsky naivní perspektivy malého Felixe a o to je výpověď silnější. Kniha je inspirována skutečným příběhem a získala Zlatou stuhu 2017 v překladové kategorii.


"Každý si zaslouží zažít něco dobrého. Alespoň jednou v životě."



Ščerbová, Tereza : Krtník. Host, 2016.
Krásně vypravená kniha s nádhernými ilustracemi. Vychází z diplomové práce vytvořené na UPRUM pod vedením Juraje Hotvátha a Michaely Kukovičové. Práci obou mám moc ráda. A teď už i práci Terezy Ščerbové. Tu znám hlavně z knih z nakladatelství běžíliška. Líbí se mi, jak se věci někdy hezky provážou, prolnou a pospojují. A o čem že je kniha? Vypráví podivuhodný příběh o ještě podivuhodnějším tvorovi. Vlastně příběh o každém z nás. O tom, co je v každém z nás a co nás dělá tím, čím jsme. Můžeme mít všechno, co svět nabízí, ale důležité je, abychom se nikdy nezbavili toho, čím jsme. Byli sami sebou. Zkrátka Krtníkem, tou lepší částí nás samých, bytostí otevřenou a bezstarostnou, bytostí naděje, radosti a víry. Kniha získala Zlatou stuhu 2017 ve výtvarné kategorii.

"Jsme tak posedlí prací, že jsme si vytvořili vlastní pracovní programy - Zaškvary. Čím víc pracujeme na tom, abychom uspěli, tím méně je v nás Krtníka. Není na něj čas. A najednou je Krtník pryč. A s ním mizí všechno, co nás dělá lidmi. Pryč je radost, zůstala jen práce. Naštěstí se Krtníci umějí znovu objevit, jen to nebude tak snadné…"








pondělí 28. srpna 2017

Máme rádi… odvážná Dlouhá punčocha

Nakupuji obvykle dvěma způsoby. Pokud už tedy nakupuji a nejčastěji jsou to knihy, papírenské zboží všeho druhu a nejrůznější didaktické hračky a pomůcky. A poslední dobou povětšinou prostřednictvím internetu, protože nákupy s třemi dětmi jsou přeci jen trochu náročné. :-) Méně často podlehnu nějakému náhlému popudu a koupím, co mě v daném okamžiku osloví. Ne vždy tohle nadšení vydrží, proto se snažím takovým nákupům spíš vyhýbat. O mnoho častěji v poslední době nakupuji "zráním". Něco si poznamenám, že se mi líbí, zraje to ve mně, bobtná, přeskládává a za různě dlouhou dobu (někdy hodně dlouhou a někdy taky nikdy) nákup realizuji. A velmi často k tomu přispěje ještě nějaké další "naťuknutí". Třeba zjistím, kdo za tím obchodem či projektem stojí, pospojuje se mi to s nějakým fajn blogem nebo konkrétní osobou, někdo tu věc, o které uvažuji, úplně mimoděk doporučí… Prostě se s tou věcí, obchodem, projektem setkám ještě nějak úplně jinak. A to mě na tom moc baví. Ty náhody, postupné rozkrývání a poznávání.


Úplně stejně to bylo i s Dlouhou punčochou. Skvělým (zatím kočovným) knihkupectvím těch nejlepších dětských knih. Knihkupectvím, za kterým stojí dvě odvážné ženy - knihovnice a architektka. Zuzana Streichsbierová a Markéta Zachovalová. Ženy, které sice neznám osobně (jednu z nich pouze "virtuálně" a možná jsme se kdysi setkaly na nějaké knihovnické akci), ale které velmi obdivuji! Za odvahu, nápad, přemýšlivost i provedení celého projektu. A také za úžasně úžasný výběr knih pro děti. U nich totiž najdete jen ty nejlepší z nejlepších. Jejich "sítem" jen tak něco neprojde a rozhodně tu nesáhnete vedle.
Je to báječný projekt, jsem nadšená, moc jim fandím a držím palce. A věřím, že vše dopadne podle jejich představ. Aby taky ne, když mají společné motto, které převzaly od Pipi punčochaté: "To jsem ještě nikdy nedělala, to mi určitě půjde." :-)
Knihkupectví mělo být původně od začátku kamenné. Ale ženy přemýšlivé to propočítaly a promyslely a nakonec se rozhodly otevřít knihkupectví kočovné a později e-shop. A třeba prý jednou vyjde i to kamenné knihkupectví. Kdybyste třeba někdo věděl v Brně o vhodných prostorech s nízkým nájmem... Věřím, že i to jednou bude a též věřím, že na Dlouhé punčochy někde na jejich cestách natrefím. 

Ale zpět k tomu mému nakupování. To jsem si takhle jednou usmyslila, že by se vám hodil lis na květiny, protože naše Dějiny umění už se nezdály lisování příliš nakloněny. I vzpomněla jsem si, že jsem na jednom ze svých oblíbených blogů Na kopečku kdysi jeden pěkný lis viděla a dokonce si to i někam poznačila. Vyhrabala jsem poznámku, objednala a za pár dnů už jsme se doma těšili z krásného kousku. 






Po mailu jsme se s prodávající shodly, že jsme obě knihovnice a já si spojila blog s konkrétním jménem Zuzana S. A pak chvilku nic. Za nějaký čas jsem někde na facebooku "potkala" Dlouhou punčochu a obdivně si zavzdychala. A sledovala ty krásné (i cizojazyčné) novinky, které tam na fotkách přibývaly. A těšila se, že se naše cesty třeba někde protnou, abych si od nich nějakou krásnou knihu mohla koupit. A potom jsem někde zjistila, že jedna z "punčoch" je právě Zuzana S. A projekt se mi zase spojil se jménem. V té době jsem si už pár týdnů lámala hlavu s tím, kde pořídit dětem nějaké pěkné dřevěné meče a štíty jako dárek. Všem třem, protože dcera by jistě velmi hlasitě protestovala, že nemá meč svůj. 






Procházela jsem Fler, různě se poptávala, ale nic. Když v tom na mě vykoukl v jedné facebookové skupině inzerát, který krásné meče a štíty nabízel. U inzerátu bylo jméno Zuzana S. a nebyla to shoda jmen. Tentokrát už jsem dlouze nepřemýšlela, meče a štíty objednala a nechala jsem si k nim přihodit i tři krásné knihy. Ve třech různých jazycích. 









Knížky Daisy Mrázkové a Maurice Sendaka jsem znala, jen je nikde nemohla sehnat ("divočiny" jsou momentálně k sehnání jen ve slovenštině, ale to nám nevadí). Tu třetí jsem kupovala jsen podle pár fotek, ale je ještě suprovější, než jsem čekala. Můžu jen doporučit.









Tomuhle nákupu už tedy prostě nešlo odolat. Taková spousta šťastných náhod, to nebylo jen tak! :-) A to jsem ještě netušila, že k té hromadě krásných věcí přijde ještě navíc dárek pro dceru. Všechny ty krásné neknižní věci můžete koupit od Cili, což je projekt "pomalých hraček" Markéty a Zuzany. Díky veliké!




A už se moc těším, až se s Vámi ženy odvážné setkám osobně.


pátek 18. srpna 2017

Kam… tajuplná a vzpomínková Lipnice

Lipnice je moje srdeční záležitost. Hrad, lomy a celé lesnaté okolí. Jezdili jsme tam se sestrou a rodiči, když jsme byly malé, byla jsem tam na hradě (tehdy ještě na zřícenině hradu) na školním výletě v 1. třídě. Ve třeťáku na gymplu jsme byli na tři dny v tábornické základně u lomu Na Hřebenech na výletě a tak se nám tam líbilo, že jsme tam na konci čtvrťáku uspořádali i rozlučku. A hlavně! Hned v roce 1990 jsem tu byla na svém prvním skvělém skautském táboře. Tehdy ještě bez stanů s podsadami, bez valného vybavení, ale s o tom větším elánem i nadšením. Byl to nezapomenutelný tábor. Dodnes smekám před vedoucími, kteří nás jako skautíky nováčky s důvěrou nechali při bojovkách lítat v lesích mezi lomy, lozit po skalách a stromech, nořit se do rybníků a lomů a objevovat další a další zašifrované zprávy, které nás měly přivést do cíle. Ty zprávy mám stejně jako hromadu skvělých zážitků dodnes schované. Proto znám okolí Lipnice jako své boty a moc ráda se tam vracím.




Vrátila jsem se tam nedávno i s manželem a dětmi. Rodinná výprava. Historie se opakuje. :-) Tentokrát jsme si na Lipnici udělali výlet celodenní. Rozhodli jsme se obejít nejprve lomy kolem hradu, protože děti byly ještě čerstvé a doufali jsme, že i prostřední zvládne zhruba pětikilometrovou trasu obejít po svých. Zaparkovali jsme na náměstí (v létě za 20 Kč na den) a směrovky nás hned navedli kudy k Národnímu památníku odposlechu, kam jsme měli namířeno. 
Národní památník odposlechu je trojice reliéfů vytesaných do skal v zatopených lomech. Projekt zastřešil sochař Radomír Dvořák, na sochání se podílela skupina kameníků, včetně žáků Kamenosochařského střediska. Mecenášem památníku byl Richard Hašek, vnuk spisovatele Jaroslava Haška.






Směrovky jsou barevné šipky a děti baví je v lese objevovat. My jsme se vydali nejprve po červené k Ústům pravdy, potom kousek zpět a dál po modré k Bretchneiderovu uchu a nakonec po žluté i ke Zlatým vočím. Je skvělé, že je v lese vyznačen okruh a mohli jsme se tak po zelené vrátit jinou cestou zpět do Lipnice. To dříve nebývalo. Ten Památník mě baví. Moc. Ten nápad, provedení, umístění, to jak se jednotlivé reliéfy odráží ve vodě… U každého z lomů navíc najdete pohodlnou lavičku z palet na malou sváču. U každého lomu jinou, líbivou zvláště pro děti. Jo a ještě - v letáčku, který jsme dostali na parkovišti, se psalo, že část trasy je nesjízdná pro kočárky. Ale my to s naším zasloužilým staříkem dali celé v pohodě, ani jsme nemuseli přenášet. Takže jestli máte jen trochu terénní kočár, zvládnete to taky. Cesta vede místy přes kořeny a kameny, takže naše děti byly nadšené. Jen poslední úsek zpět do Lipnice je po kraji lesa po louce, takže sbohem kořeny, pro naši prostřední děsná nuda, takže si vyměnila místo v kočárku s nejmenším a probrala se až na hradě. :-)










Kolem Lipnice ale vůbec nemusíte chodit po značkách, můžete krásnými smíšenými lesy a mezi lomy bloudit jen tak. Ve větších lomech se dá koupat. Sice na vlastní nebezpečí, ale koupe se v nich celkem běžně. V lese jsme objevili i penzion Silentium, o kterém jsem do té doby neměla tušení. Nachází se v krásném kamenném skoro sto let starém domě a já se zamilovala. Asi se tam s manželem vydáme na náš první víkend bez dětí. :-)



Po návratu do Lipnice jsme se zašli podívat k hrobu spisovatele Jaroslava Haška, který na Lipnici prožil poslední léta svého života. Navštívit můžete i Haškův domek - Muzeum Jaroslava Haška. Odtamtud ale nemůžeme podat zprávu, neb jsme v zájmu zachování zdravých nervů návštěvu vynechali. Stejně tak jako návštěvu restaurace U české koruny, kterou provozují potomci Jaroslava Haška. Zde se můžete případně i ubytovat.




Co ale doporučit můžeme zcela a úplně je návštěva hradu Lipnice. Sice dovnitř nemůžete s pejsky a hafany, ale pro děti je to ráj. Hrad si totiž můžete projít úplně sami. U pokladny dostanete plán hradu s popisem míst, které byste rozhodně neměli vynechat a s pár základními informacemi. Pokud máte zájem, každou celou hodinu probíhá prohlídka s výkladem o historii hradu. My jsme výklad oželeli a vydali jsme se na prohlídku na vlastní pěst. Nejprve jsme tedy odložili nejmladšího člena výpravy s tatínkem na krásném nádvoří, kde si i ti nejmenší mohou lozit po trávě a kolem laviček a sledovat cvrkot. 




Prohlídka hradu opravdu stojí za to a vyplatí se nic nevynechat. Vylezte si na Velkou věž s vyhlídkou, projděte zříceninou Trčkovského paláce, nakoukněte do kaple, prozkoumejte nedávno zrekonstruovaný Thurnosvký palác a jeho sklepení a vystoupejte na vyhlídkový ochoz na věži Samson. 






Je toho hodně k objevování a naše děti byly nadšené. Děti se mohou zapojit i do sbírání "hradních bobříků". Hrací kartu si mohou vyzvednout v pokladně a bobříci se plní přímo v prostorách hradu. Podaří se jim splnit bobříka uzlování, míření, odvahy, síly, všímavosti a odhadu? Lov bobříků je připraven jako doplněk k výstavě o výchově v přírodě v okolí hradu Lipnice, kterou najdete na vršku věže Samson. A je moc pěkná. Zaujme určitě všechny příznivce přírodní pedagogiky a skautingu. Najdete tu zmínku o lipnických táborech, Pelhřimáku, Orlovech, Sluneční zátoce i Letní prázdninové škole. A já si znovu krásně zavzpomínala. Fajn výlet to byl!