pátek 24. srpna 2018

DV kam… za blanickými rytíři

Pro letošní školní rok se nejstarší rozhodl, že hlavním celoročním projektem bude historie. A protože v právě uplynulém školním roce jsme se při tématu zeměpis České republiky (článek TU) namlsali cestováním, rozhodli jsme se v něm pokračovat. A téma historie nabízí k cestování spoustu možností. Zvažovala jsem, jak tohle téma pojmout, ale syn mi to dost ulehčil tím, že chce začít pěkně od začátku. Tedy vznik vesmíru, Země, pravěk a tak dál… Takže klasika jakou známe všichni ze školy. No budiž. S tím, že se vždycky dotkneme i aktuálních témat (28. října, 17. listopadu, 1. května….) bez ohledu na časovou posloupnost. Což ovšem děláme každý rok asi od jeho čtyř let.




Matka perfekcionistka si zprvu naplánovala, že tedy hezky postupně budeme k jednotlivým historickým obdobím vyjíždět i na výlety a exkurze. Takže nejprve nějaké to planetárium, potom nějaký archeologický park či skanzen zaměřený na pravěk, místa spojená s jednotlivými pověstmi, slovanská hradiště a tak dál. Ale už jsem se uklidnila a zjistila, že to úplně tak není možné. Takže cestujeme a výletujeme "času navzdory". Aktuálně jsem při vymýšlení víkendového programu dala přednost stínu před časovou posloupností. A vyrazili jsme do hlubokých lesů kolem Velkého Blaníku (bližší informace TU). Blaník: pověsti, sv. Václav a blaničtí rytíři, že. Historická spojitost jasná, ale časově jsme trochu někde… jinde. Ale syn už jisté historické základy má, takže zhruba ví, v které době se asi tak pohybujeme.

A po super dlouhém úvodu konečně ten Blaník. Zvolila jsem ho skutečně jen proto, že ze všech plánovaných historických cílů měl být nejvíce ve stínu. A nespletla jsem se. Na sluníčku jsme za celý parný den strávili jen minimum času.





Blaník ale zdaleka nejsou jen blaničtí rytíři. Je to především skvělá naučná stezka pro dospělé i děti (pracovní listy ke stezce si můžete vytisknout TU). A i když je na té dětské občas vidět hlodající zub času, je opravdu hodně dobře udělaná a dětem se moc líbila. Ovšem neprošli jsme ji úplně celou, protože to by naši maloši úplně nezvládli. Stezka totiž není "okružní" a vede po červené od Domu přírody u obce Kondrac k parkovišti u Louňovic pod Blaníkem. Měří celkem asi 4 km. Tam a zpět by to bylo osm, což by s malými dětmi byl poměrně náročný výlet. Navíc terén je hodně členitý a směrem k vrcholu Velkého Blaníku i příkře do kopce. A ještě k tomu na trase naučné stezky neleží Veřejová skála, to je ta, pod kterou by právě podle pověsti měli spát blaničtí rytíři. Skála je na takové "objížďce" na zelené trase, kousek mimo. Takže trasu jsem naplánovala tak, abychom obsáhli rozhlednu na Blaníku, dostali se k Veřejové skále, prošli kolem sochy rytíře, viděli kus naučné stezky a přitom ušli co nejméně kilometrů. 











Trochu logistický oříšek, ale nakonec to vyšlo. Zaparkovali jsme na parkovišti u Louňovic, které je na kraji lesa a hned se z něj vychází na naučnou stezku. Tu jsme tedy šli "od konce", ale vůbec to nevadilo. Úkoly pro děti i naučné tabule pro dospělé jsou skvělé.  A dětem vlastně ani nevadilo, že cesta vede hlavně do kopce. Zpočátku mírně a od sochy rytíře, kde začíná zelená, už opravdu prudce do kopce. S kočárkem tu rozhodně nepočítejte. Cesta je pravda místy celkem široká, ale velmi často plná kamenů a kořenů. Od sochy rytíře jsme se vydali dál po červené prudce vpravo do kopce k rozhledně. 













Cesta k rozhledně pro mě byla trošku krušná, ale stojí to za to. Rozhledna je krásná, na žádné takové jsme ještě nebyli. Je vystavěná do podoby husitské hlásky a je celá dřevěná, odshora dolů pokrytá šindelem. Všude kolem ní jsou sice vzrostlé stromy, ale protože rozhledna stojí na 638 m vysokém Velkém Blaníku a sama je 30 m vysoká, je z ní krásný výhled do krajiny. Nevím, jestli je to tím mým těhotenským břichem, ale i schody nahoru na rozhlednu se mi zdály dost prudké. Nahoru tady ještě v pohodě, ale dolů jsem s prostřední za ruku sestupovala raději pozadu. Přímo v rozhledně si můžete koupit turistické suvenýry, zmrzlinu či malé občerstvení.









Z rozhledny jsme pokračovali po červené a zpočátku jsme pro změnu prudce sestupovali. Část stezky je hodně kamenitá, část tvoří schody z kulánů. Sešup je až na rozcestí se zelenou. Tam je hned několik dětských zastavení naučné stezky, lavičky i stůl na svačinu. My toho hned využili, ozkoušeli všechny úkoly, poobědvali a nejstarší si ještě sám odběhl dál po červené na naučnou stezku k základnímu kameni Národního divadla a dalším úkolům. 













My ostatní jsme dál po naučné stezce nešli, ale vzali jsme to po zelené směrem zpět k autu. Tenhle kousek cesty by byl pro kočárky jako stvořený, ale jaksi se k němu není jak dostat. Právě na zelené, jak jsem už psala, leží Veřejová skála, pod kterou spí blaničtí rytíři. Samotná skála nejstaršího trochu zklamala, protože do ní nevede žádný vchod. Asi jsme si ji všichni představovali trochu jinak, ale byli jsme tam! Pokud byste chtěli nějaké ty rytíře v jeskyni opravdu vidět, musíte se vydat o mnoho východněji do Rudky u Kunštátu, kde jsou rytíři vytesaní ve skále. Také jsme tam před několika lety byli, ale nejstarší, který tam byl tehdy s námi, už si to nepamatuje. 





Od rozcestí u rytíře jsme pochodovali k autu opět po červené. Kousek cesty jsme šli tedy dvakrát. Ale děti by si toho snad ani nevšimly, nebýt úkolů kolem cesty, které už plnily. Tím, že je cesta opravdu rozmanitá a jednou se jde nahoru, podruhé zase dolů, vůbec to nevadí. A protože nám bylo opravdu líto, že stezku nemáme projitou celou, zastavili jsme se na zpáteční cestě ještě na druhém konci stezky. Na tom začátečním. Tam se nachází Dům přírody Blaníku a venkovní geologická expozice. Dům přírody je vlastně jen jedna celkem malá místnost, ale plná interaktivních exponátů o přírodě a historii celé oblasti kolem. Děti nejvíc zaujala svítící mapa krajiny a potom jakýsi vstup do jeskyně přikrytý poklopem, který když jste nadzdvihli, ozvalo se z jeskyně bručení a nadávání probouzejících se rytířů. Můžete si tu i koupit suvenýry a občerstvení.









Cestou domů jsme se ještě stavili ve Zruči nad Sázavou. I když už později odpoledne, pořád bylo dost horko, takže chvilku času jsme strávili ve stinném parku krásně zrekonstruovaného zámku. Já bych tam byla klidně do večera, protože park je krásný a nabízí spoustu lákadel - nejen prohlídku zámku, ale i Muzeum panenek a Vodácké muzeum, Kolowratskou věž s interaktivní expozicí, rytířskou stezku pro děti hradním příkopem, jezírko baronky Emmy… je toho moc a určitě by to vydalo na samostaný celodenní výlet. Naše děti to však táhlo jen a jen na obří hřiště, které je hned za parkem a hlavním hitem je na něm obří kuličkodráha. 







Děti byly kuličkami vyzbrojeny z domu, takže to hned frčelo. Kuličkodráha je fakt obrovská a je na ní spousta různých tras, kterými se kuličky dají posílat. Hrát si může v pohodě několik dětí najednou a nijak se nemačkají. Naše děti to bavilo opravdu dlouho.







Hřiště je veliké a plné různorodých neokoukaných prolézaček a atrakcí. Na hřišti si též můžete koupit malé občerstvení či kuličky, děti si mohou zapůjčit šlapací motokáry, protože součástí je i dopravní hřiště. Jedinou mojí výtkou je, že hřiště je téměř celé na slunci. Po hřišti jsou sice roztroušené (zatím) menší stromky, u kterých jsou lavičky nebo si tam můžete rozložit deku, ale aktrakce jsou všechny na sluníčku. My jsme na hřišti byli asi od půl páté a ke kuličkodráze se už pomalu začínal natahovat stín. Tam jsem si rozložila deku já a přiznám se, že po celou dobu návštěvy hřiště jsem se téměř nehnula. Celodenní vedro mě celkem zmohlo, proto už ze závěru dne není fotek tolik, kolik bych si představovala.







Návštěvu Blaníku můžeme určitě doporučit. Stezka je pestrá, interaktivní, děti se určitě nebudou nudit. A pokud to vezmete okruhem jako my, ujdete zhruba 4,5 km. Celá stezka navíc vede listnatým lesem, takže je tam opravdu krásně. Zvlášť na podzim nebo zjara musí být les ještě krásnější. Jako zajímavá se jeví i návštěva zručského zámku a parku, určitě se tam ještě někdy vrátíme. Hřiště naše děti doporučují všemi dvaceti. A pokud byste se do téhle oblasti vydali na víc dní, nevynechejte Vodní a Včelí dům v Hulicích (ozkoušel loni nejstarší syn s prarodiči a chce tam znovu i s námi), popř. ještě Farma park Blaník. Tam jsme sice nebyli (a asi ani nebudeme), ale jsou na něj vcelku dobré ohlasy. 

A pro připomenutí - pracovní listy k naučné stezce ke stažení TU.

sobota 11. srpna 2018

Jak na… bezové korálky

Bez černý je podivuhodná a obdivuhodná rostlina. I když je mi jasné, že na zahradě to může být taky docela slušný "plevel". Ale hlavně je to léčivka a dá se s/z ní dělat spousta věcí. O tom, že každý rok chodíme na květy bezu, sušíme je na zimní čaj, vyrábíme bezový sirup,  dokonce i bezovou marmeládu jsme jednou dělali, smažíme kosmatice a další, už jsem psala loni TU.




Letos už jsme vyrazili i na bezinky - bezové plody. Jsou letos o něco dřív, takže bezinková šťáva a bezinkovo-jablečná marmeláda už jsou uložené ve sklepě na zimu. Báječné jsou i bezinky usušené na domácí čaj, který míchám z různých sušených bylinek, drobného sušeného ovoce, jablečných slupek, šípků apod. Sušené bezinky totiž čaj mj. parádně obarví do temně červena. Stejnou barvu dostanete, zkusíte-li s bezinkami přírodně barvit. Víc najdete TU.




A teď nedávno jsem ještě díky báječné kamarádce Zuzce zjistila, že z větviček bezu se dají dělat krásné korále. Je to trochu "vyšší dívčí", postup není úplně jednoduchý, ale zvládnou ho i děti. Pro tvoření budete potřebovat malou pilku, nebozízek, hřebík či pevnější větvičku, smirkový papír, hodit se bude i nůž. Na navlékání potom kousek provázku, gumy, koženého řemínku, režné niti či drátku. Záleží na tom, na co budete chtít navlékat. A pak už jen materiál na dotvoření náhrdelníku - barvy, pastelky, fixy, barevné korálky, pírka a další (viz níže).




Nařezané větvičky bezu je třeba nechat trochu proschnout, aby nebyly tak křehké a nepraskaly. V těchto vedrech větvičkám stačily tři hodiny na přímém sluníčku a o moc líp se s nimi pracovalo než když byly "živé". 




Větvičky se nařežou malou pilkou na kousky podle vašeho uvážení. Záleží na vás jak chcete mít jednotlivé korálky velké. Můžete kombinovat i různé velikosti, vypadá to také moc dobře. Zkoušeli jsme místo pilky i zahradnické nůžky, ale ty se neosvědčily, větvičky se snadno drolily.





Z nařezaných kousků se sloupne kůra a nebozízkem, větvičkou či hřebíkem se vytlačí z každého kousku měkká dřeň ("duše"). No a pak už jen stačí vzít kousek smirkového papíru a kousek větvičky-váleček ze všech stran a i uvnitř pěkně obrousit dohladka a "bíla".







A pak můžete zdobit a navlékat. A nebo také nemusíte a navlékat můžete rovnou krásné přírodní korálky. A nebo jen jeden. I to vypadá moc hezky. Nebo mezi korálky dělat jen uzlíky. Jste-li ale pro barvu či zdobení, malujte, kreslete a zdobte. Korálky lze natírat všelijakými barvami, můžete na ně kreslit pastelkami i fixami. 







Na korálky se dá kreslit i ohněm. Stačí nahřátý hřebík či špendlík a můžete vypalovat ornamenty. Vypalovat můžete třeba i nahřátou škrabkou na brambory nebo kuchyňským radýlkem na těsto. Fantazii se meze nekladou. No a pokud chcete mít korálky ještě víc  zálesácké či pravěké, můžete je navléct na drátek či hřebík a trochu si je ožahnout nad ohněm. 





A když jsme u toho bezu, tak samozřejmě může korálky barvit i přírodně. Právě bezinkami to jde parádně! Korálky nevařte, jen ponořte do horkého bezinkového výluhu. Ty světlejší byly ve výluhu cca hodinu, ty tmavší přes noc. Podobně by šlo barvit i v černém čaji, slupkách z cibule apod. I to jsou celkem silné "barviče".





A pokud by vám jen bezové korálky nestačily, můžete přidat další přírodní materiál. Třeba mušličky, pírka, jeřabiny, žaludy, šípky, provrtané kamínky, barevné dřevěné korálky apod. Tyhle korálky zase vypadají indiánsky.





Tvořte, tvořte. Společně s dětmi i sami/y. Je to zábava a taky báječná relaxace. A užívejte léta!


A z bezových větviček se prý dají vyrobit i skvělé píšťalky. A taky foukačky. Ale to jsme zatím nezkoušeli, takže o tom třeba zase někdy příště.

PS - Někdo tvořil, někdo se živil. 😉