Nejmladší rok a půl letý je aktuálně ve stádiu "ci, ci". Všechno chce dělat s námi, okamžitě, hned a v plné míře. Tak obstarává pračku, myčku, míchá, přesýpá, věší prádlo, zametá, vytírá, luxuje… S nadšením a elánem se bezhlavě vrhá do všech činností, které se kolem něj odehrávají. Tahle fáze trvá tak do tří let. Takže naše prostřední už pomalu přechází do fáze druhé.
Velmi ochotně vykonává různé činnosti, především ty, u kterých ji potřebuji ze všeho nejméně. Jinak začíná mít svoji hlavu a když nechce, tak prostě nechce a nehne s ní nic. Aktuálně je tahle fáze asi nejnáročnější na moje nervy. Trvá asi do pěti let, kdy už jsou obě strany schopny celkem v klidu vykomunikovat, že pokud chceme mít doma pořádek, chodit v čistém oblečení a nemít hlad, je třeba se o to společně postarat. Takže nejstarší syn už má nějakou dobu své povinnosti, které bez řečí (občas tedy s připomenutím, že je něco třeba) vykonává. Teď v osmi letech má na starosti věšení a sklízení svého prádla, uklízení myčky, vynášení tříděného odpadu a doplňování toaletního papíru. Ty dvě poslední činnosti zřejmě brzy převezme prostřední. Ovšem pokud po něm člověk chce něco mimo jeho povinnosti, obvykle vyčkává, dělá že neslyší, popř. čeká, jestli se práce neujme některý z jeho zatím práce lačných mladších sourozenců. Takže každá fáze "má něco do sebe". :-)
Podivuhodné ovšem je, že pokud jde o práci neobvyklou (moštování, sekání dřeva, montování čehokoliv….) nebo práci na zahradě, vrhají se do ní bezhlavě a s nadšením všichni tři. Že by to bylo tou neobvyklostí, dobrovolností, tím, že práci děláme všichni společně? Nevím, ale je to úžasná odměna za všechny dříve ztracené nervy. :-)
Jak je to s dětskou prací u vás?
Něco ke společné práci hrou dětí na skvělém webu Svobodná hra.
