Kam… do Košumberku (nejen) za babičkou

Do městečka Luže jsme vyrazili především za babičkou. Ta je v léčebně, která leží v místní části s názvem Košumberk, na měsíční rehabilitaci. A protože se nám ani babičce nechtělo sedět na pokoji, vydali jsme se obhlédnout zajímavá místa v nejbližším okolí. A zjistili jsme, že babička je na tom evidentně lépe, protože všechno obešla s námi. Tedy žádná moc velká turistika to nebyla, spíš taková příjemná procházka, ale viděli jsme toho dost.

Kam… vem si deštník a hurá na Křemešník

Takhle nám často odpovídal náš taťka, když jsme se ho se sestrou zvědavě ptaly, kam jde. Že prý si bere deštník a jde na Křemešník. Taková žertovná rodinná průpovídka. Ale jestli si správně pamatuju, v dětství jsem s rodiči na Křemešníku nebyla. Poprvé jsem tohle místo navštívila až před několika lety na skvělém motivačním knihovnickém kurzu, kde jsem poznala spoustu moc fajn lidí. A bylo tam krásně! Stejně jako teď.

A tak jsem na tenhle zalesněný vrch vysoký 765 metrů s radostí vyrazila s celou rodinou. Podle různých fotek soudím, že v sezóně je tam asi pěkně šrumec. Pokud nemáte "davy" moc rádi, vyrazte stejně jako my mimo prázdniny. My jsme tam byli začátkem září a počasí bylo na turistiku tak akorát, ale bylo chladněji a zataženo, takže to dost lidí asi odradilo. Moc jsme jich totiž nepotkali. 

Protože jsme měli s sebou kočárek, rozhodli jsme se pro okružní naučnou stezku kolem celého vrcholu Křemešník, protože měří jen asi 4 km a podle mapy se zdála nejsjízdnější. Bylo to opravdu tak. Ale pro nás a náš kočár byla sjízdná až moc. :-) Vede totiž celá po lesní zpevněné cestě, místy silničce a na to nejsme my ani naše děti moc stavění. Jde se ale krásným smíšeným lesem, všude zeleno, voňavo, kameny, skalky, pařezy kolem. Sem tam naučná cedule, studánky… Krásně se tam jelo i šlo. Ale zřejmě jsme si potřebovali užít svou trošku adrenalinu, takže jsme to od kapličky sv. Jana a Zázračné studánky vzali po červené přes kořeny a kameny do krpálu kolem Křížové cesty na vrchol Křemešníku. A udělali jsme dobře, protože Křížová cesta je zasazená do neskutečně krásného prostředí. Zázračná studánka byla aktuálně bez vody, bude zase až před Vánoci. Voda ve studánce je prý léčivá a dříve se k tomuto místu podnikaly poutě.

Na vrcholu Křemešníku je toho mnoho k vidění a případnému vyžití, stojíte-li o to. My jsme si zvenku prohlédli Větrný zámek, kostel Nejsvětější Trojice, děti si pohrály na dětském hřišti a všichni jsme se vyšplhali na 52 metrů vysokou rozhlednu Pípalka. Rozhled je neskutečný! Kruhový a s dalekým rozhledem. Opět jsem si ale potvrdila, že rozhledny tohoto druhu nejsou nic pro mne a měla jsem co dělat, abych vylezla i slezla ve zdraví. Proč já tam furt lezu! :-) Na vrcholu můžete dál využít hotel s restaurací, lanové centrum pro malé i velké nebo v zimě sjezdovku s vlekem. Nevyužili jsme ani jedno, takže nemůžeme referovat. Co ale můžeme doporučit beze zbytku, je tenhle nenáročný, avšak moc fajn výlet! 

Kam… tajuplná a vzpomínková Lipnice

Lipnice je moje srdeční záležitost. Hrad, lomy a celé lesnaté okolí. Jezdili jsme tam se sestrou a rodiči, když jsme byly malé, byla jsem tam na hradě (tehdy ještě na zřícenině hradu) na školním výletě v 1. třídě. Ve třeťáku na gymplu jsme byli na tři dny v tábornické základně u lomu Na Hřebenech na výletě a tak se nám tam líbilo, že jsme tam na konci čtvrťáku uspořádali i rozlučku. A hlavně! Hned v roce 1990 jsem tu byla na svém prvním skvělém skautském táboře. Tehdy ještě bez stanů s podsadami, bez valného vybavení, ale s o tom větším elánem i nadšením. Byl to nezapomenutelný tábor. Dodnes smekám před vedoucími, kteří nás jako skautíky nováčky s důvěrou nechali při bojovkách lítat v lesích mezi lomy, lozit po skalách a stromech, nořit se do rybníků a lomů a objevovat další a další zašifrované zprávy, které nás měly přivést do cíle. Ty zprávy mám stejně jako hromadu skvělých zážitků dodnes schované. Proto znám okolí Lipnice jako své boty a moc ráda se tam vracím.

Vrátila jsem se tam nedávno i s manželem a dětmi. Rodinná výprava. Historie se opakuje. :-) Tentokrát jsme si na Lipnici udělali výlet celodenní. Rozhodli jsme se obejít nejprve lomy kolem hradu, protože děti byly ještě čerstvé a doufali jsme, že i prostřední zvládne zhruba pětikilometrovou trasu obejít po svých. Zaparkovali jsme na náměstí (v létě za 20 Kč na den) a směrovky nás hned navedli kudy k Národnímu památníku odposlechu, kam jsme měli namířeno. 
Národní památník odposlechu je trojice reliéfů vytesaných do skal v zatopených lomech. Projekt zastřešil sochař Radomír Dvořák, na sochání se podílela skupina kameníků, včetně žáků Kamenosochařského střediska. Mecenášem památníku byl Richard Hašek, vnuk spisovatele Jaroslava Haška.

Směrovky jsou barevné šipky a děti baví je v lese objevovat. My jsme se vydali nejprve po červené k Ústům pravdy, potom kousek zpět a dál po modré k Bretchneiderovu uchu a nakonec po žluté i ke Zlatým vočím. Je skvělé, že je v lese vyznačen okruh a mohli jsme se tak po zelené vrátit jinou cestou zpět do Lipnice. To dříve nebývalo. Ten Památník mě baví. Moc. Ten nápad, provedení, umístění, to jak se jednotlivé reliéfy odráží ve vodě… U každého z lomů navíc najdete pohodlnou lavičku z palet na malou sváču. U každého lomu jinou, líbivou zvláště pro děti. Jo a ještě - v letáčku, který jsme dostali na parkovišti, se psalo, že část trasy je nesjízdná pro kočárky. Ale my to s naším zasloužilým staříkem dali celé v pohodě, ani jsme nemuseli přenášet. Takže jestli máte jen trochu terénní kočár, zvládnete to taky. Cesta vede místy přes kořeny a kameny, takže naše děti byly nadšené. Jen poslední úsek zpět do Lipnice je po kraji lesa po louce, takže sbohem kořeny, pro naši prostřední děsná nuda, takže si vyměnila místo v kočárku s nejmenším a probrala se až na hradě. :-)

Kolem Lipnice ale vůbec nemusíte chodit po značkách, můžete krásnými smíšenými lesy a mezi lomy bloudit jen tak. Ve větších lomech se dá koupat. Sice na vlastní nebezpečí, ale koupe se v nich celkem běžně. V lese jsme objevili i penzion Silentium, o kterém jsem do té doby neměla tušení. Nachází se v krásném kamenném skoro sto let starém domě a já se zamilovala. Asi se tam s manželem vydáme na náš první víkend bez dětí. :-)

Po návratu do Lipnice jsme se zašli podívat k hrobu spisovatele Jaroslava Haška, který na Lipnici prožil poslední léta svého života. Navštívit můžete i Haškův domek - Muzeum Jaroslava Haška. Odtamtud ale nemůžeme podat zprávu, neb jsme v zájmu zachování zdravých nervů návštěvu vynechali. Stejně tak jako návštěvu restaurace U české koruny, kterou provozují potomci Jaroslava Haška. Zde se můžete případně i ubytovat.

Co ale doporučit můžeme zcela a úplně je návštěva hradu Lipnice. Sice dovnitř nemůžete s pejsky a hafany, ale pro děti je to ráj. Hrad si totiž můžete projít úplně sami. U pokladny dostanete plán hradu s popisem míst, které byste rozhodně neměli vynechat a s pár základními informacemi. Pokud máte zájem, každou celou hodinu probíhá prohlídka s výkladem o historii hradu. My jsme výklad oželeli a vydali jsme se na prohlídku na vlastní pěst. Nejprve jsme tedy odložili nejmladšího člena výpravy s tatínkem na krásném nádvoří, kde si i ti nejmenší mohou lozit po trávě a kolem laviček a sledovat cvrkot. 

Prohlídka hradu opravdu stojí za to a vyplatí se nic nevynechat. Vylezte si na Velkou věž s vyhlídkou, projděte zříceninou Trčkovského paláce, nakoukněte do kaple, prozkoumejte nedávno zrekonstruovaný Thurnosvký palác a jeho sklepení a vystoupejte na vyhlídkový ochoz na věži Samson. 

Je toho hodně k objevování a naše děti byly nadšené. Děti se mohou zapojit i do sbírání "hradních bobříků". Hrací kartu si mohou vyzvednout v pokladně a bobříci se plní přímo v prostorách hradu. Podaří se jim splnit bobříka uzlování, míření, odvahy, síly, všímavosti a odhadu? Lov bobříků je připraven jako doplněk k výstavě o výchově v přírodě v okolí hradu Lipnice, kterou najdete na vršku věže Samson. A je moc pěkná. Zaujme určitě všechny příznivce přírodní pedagogiky a skautingu. Najdete tu zmínku o lipnických táborech, Pelhřimáku, Orlovech, Sluneční zátoce i Letní prázdninové škole. A já si znovu krásně zavzpomínala. Fajn výlet to byl!

Kam… putování Kanadou, s dětmi a vozíkem

To je tak, když se sejdou dva muži s dobrodružnou duší, kteří společně naplánovali již přechod Krkonoš a Jeseníků, nad knihou Tomáše Feřteka S dětmi křížem krážem po Česku. A je to tu znovu! Nápad, touha, nadšení… Pojďme putovat! Krajinou, pěšky, se stanem, odněkud někam, s dětmi, s naloženým vozíkem... Ženy se (rády) podvolují. Všichni se těší. Plány jsou velkolepé, ambice nezměrné.

Ladíme diáře, termín a lokalita vybrány. Vzhůru na to. Ale ouha… České středohoří, které jsme vybrali, protože není tak turisticky exponované, je celé chráněnou oblastí a nedá se tam stanovat. Tak jinde. Co třeba Kanada? Česká Kanada? Ano! Trasa naplánována. Po červené z Jindřichova Hradce na Landštejn a po modré zpět do Jindřichova Hradce. Šest dní, zhruba 80 km. To dáme, nejsme žádné máčky! Ale ouha… jeden z nejmenších členů výpravy dostává jednodenní (cestovní?) horečku. Posouváme start o jeden den. Ale ouha… ten den má celý den hustě pršet na celém území a to není zrovna motivační začátek pro cestování s děti. Posouváme start o další den a putování se nám zkracuje na čtyři dny. Ale nevadí, těšíme se i tak!

Vyrážíme. S brutálně naloženými cyklovozíky, protože chceme někde spát, něco jíst a také vezeme nějaké to oblečení pro nás a šest malých svišťů (8, 7, 5 let a 3, 2 a 1 rok). A také spoustu dalších nezbytností a zbytečností. A ty se pěkně provezou a pronesou (včetně nejmenších členů výpravy). Celý dočasný domov naložený na každém z vozíků. Ale máme silné muže a ti zdolají i cestu nesjízdnou pro jízdní kola, jak hlásají cedule na Jindrově naučné stezce.

A jak nám bylo? Parádně, přátelé, parádně. Kdo nezažil, nepochopí. Putování je vítr ve vlasech, mokro v botách, hvězdy nad hlavou, sladkost malin na jazyku, píseň v srdci a klid na duši. A ještě mnohem víc… Svoboda a čas na děti a pro děti. Nezměrná a absolutní. Čas snít, objevovat, zkoumat, obdivovat, pozorovat...

Přestože vím, že není třeba drahých hraček a zábav, neustále mě překvapovalo to nadšení dětí z věcí kolem. Ovce, balíky slámy, maliny, kobylky, rezavá železná konstrukce, žabky, klacky, voda, les… Vše může při putování lákavě zdržet jakkoliv dlouho, dokud jsou děti vtaženy do akce a malého momentálního dobrodružství. Nikam se nespěchá, vše je dovoleno. A když přeci jen přijde únava a nohám se nechce šlapat, přichází na řadu vyprávění o rytířích, dracích, nesmírné vesmírné velrybě a dalších. A taky hry na cesty. Třeba ty z vyhraného výletu jdeteven.cz. "Klíčenky" jsme měli s sebou rovnou tři! A přišly vhod.

Přiznám se, že to pro mě, notorického plánovače, byla velká zkouška. Trasa byla naznačena, ale kde budeme spát? Bude kde nakoupit, načerpat vodu? Co se bude dít, co budeme dělat? Vše ve hvězdách… A byla to nádhera. Skoro nevypověditelná. Jen jít a jít, kam dojdeme, tam budeme. Cestou snad potkáme dobré lidi, kteří nám dočepují vodu, poradí… Všechno vyšlo, jak mělo. Místo na spaní, dobří lidé, ideální počasí. Přestože jsme podle předpovědi měli putovat v nejchladnějších a nejdeštivějším týdnu z celého července, bylo počasí ideální. Nebo jsme si ho takové "udělali"? Buď jak buď, zažili jsme slunce, prudký i mírný déšť, oblačno… vše, co k takovému putování patří.

A jak to dopadlo? Užili jsme si to náramně. My velcí, ti prostřední i ti nejmenší.  Zpět do Jindřichova Hradce jsme sice nedorazili, ale neuspěchané putování pro nás mělo mnohem větší cenu. Skončili jsme na Landštejně a jeho návštěva byla pro nás i pro děti závěrečnou třešničkou na dortu. Ještě teď se rozechvěju, když si to naše báječné putování ve vzpomínkách přehrávám.

Nemějte obavy a vyrazte! V příštím článku třeba putování ještě trochu víc prakticky. Co a jak a kam a tak. :-)