Co venku… s Deníkem do divočiny

Kdy? No jo, kdy? Kdy a jak se u nás doma objevil první Deník do divočiny? Už si vlastně ani nevzpomínám. Vím jen, že to bylo hned první březnové číslo. A že mi tak nějak náhodou cvrnknul o nos na facebooku. Vlastně náhodou to asi nebylo. Deník si nás prostě našel, protože věděl, že u nás padne na úrodnou půdu. Že ven sice chodíme, ale ne každý den, že přírodu sice pozorujeme, ale nijak systematicky si zážitky nezaznamenáváme, že, že, že…

Když jsem ho viděla, nadchla jsem se, když ho viděl osmiletý syn Matěj, nadchnul se též. Já hlavně proto, že jsem v něm viděla pomocníka, který může Máťu postrčit, aby se trochu víc samostatně rozepsal (učím syna v domácím vzdělávání a zpočátku se mu do psaní moc nechtělo). Máťa proto, že má úkoly podobného ražení rád, a proto, že se mu moc líbila podoba Deníku. To mě ostatně také. Různorodé a nápadité úkoly, které není těžké realizovat. K tomu střídmá a vkusná grafika, která je jako stvořená k dokreslování a vybarvování.

A tak jsme každý měsíc s napětím čekali na novou nálož úkolů a společně objevovali, poznávali, zkoumali, sledovali a Máťa potom psal, lepil a maloval. S nadšením vybarvoval a navíc i sám kreslil titulní stránky jednotlivých měsíců a také si zaznamenával zážitky, které s úkoly v Deníku nesouvisely. A tak se stalo, že do sešitu, který měl být na celý Deník se vešlo jen půl roku. Máťa si tedy pořídil další sešit na druhý půl rok.

Ale vše nebylo jen růžové. Byly měsíce, kdy jsme nějak nestíhali, přesto jsme oba toužili si úkoly projít a vše vyzkoušet, takže jsme sami sebe dostávali trochu do stresu. Já jsem se musela naučit netlačit na pilu, nechat věci plynout a nedělat z Deníku úkol, protože to vždycky končilo nechutí si cokoliv zaznamenat. A také se nám nedařilo plnit dlouhodobější úkoly, protože ani jeden z nás na to neměl výdrž, paměť ani disciplínu.

Teď už nám úkoly v rámci Deníku do divočiny nechodí, ale Matěj si zapisuje, kreslí a lepí dál. Do třetího Deníku do divočiny. Zapisuje si, co jsme venku zažili, co jsme dělali, co jsme objevili nebo pozorovali. A máme z toho radost oba.

Máťa

Deníky do divočiny si dělám od března minulého roku. Dělám si je moc rád. Moc mě to baví! Už mám tři deníky. Baví mě zapisovat si zážitky z venku a z přírody a z výletů. Nalepuju si tam fotky, kreslím si tam obrázky a píšu, co jsme zažili. Taky díky deníku teď chodíme každý den ven. A i víc pozoruju věci kolem sebe.

O svých Denících do divočiny Máťa natočil pro jdeteven.cz video.

Další info o Deníku do divočiny najdete tu. Pokud se vám líbí, můžete si ho na téže stránce stáhnout. Podpoříte dobrou věc!

Článek byl napsán pro web jdeteven.cz.

Co číst… jaro

Knížky o jednotlivých ročních obdobích mám moc ráda. Vlastně je doma máme rádi všichni. A máme jich v knihovně skoro dvě police. Ty o aktuálním ročním období vždycky vytahujeme do příručního košíku s knihami a čteme a prohlížíme. A taky strašně rádi tyhle "sezónní" knížky doplňujeme. Jsou mezi nimi leporela pro nejmenší, čtení pro starší a na své si přijdou i dospělí. Některé z novějších knížek seženete v knihkupectví, ty starší jistě v knihovně.
A protože jaro už je tu, "kvartálová" výměna u nás již proběhla. A cože máme aktuálně ve čtecím košíku?

Kam… na hory, jó na hory!

„Nepojedeme na hory? Třeba do Krkonoš?“

„Teď? V polovině října?... A kam? Do Pece nebo do Špindlu?“

„No, já myslel, že bychom mohli udělat přechod hor.“

„???“

Tak nějak to začátkem října začalo.

Když jsme ještě neměli děti, chodili jsme po horách často a rádi. Ale nikdy jsme si netroufli na přechod hor. Ani vlastně už nevím proč. Každý den na jiném místě, všechno si nést na vlastních zádech a tak. A teď najednou, se třemi malými dětmi, no to by tedy byla výzva!

A výzva to opravdu byla. Celkem narychlo svolaná šestidenní „expedice“. Čtyři dospělí a šest dětí ve věku šest měsíců až sedm let. A ano, každý den někde jinde a všechno pěkně na zádech. Včetně nejmenších dětí. Těšili jsme se. Těšili jsme se do podzimních, prosluněných, barevných velehor. Leč, dva dny před odjezdem nasněžilo. A dost, žádný dvoucentimetrový poprašek. Trošku jsme zaváhali. Ale jen na chvilku. Však nejsme žádná mejdla! Přebalili jsme bágly a vyrazili.

Za celou cestu autem do hor jsme nepotkali jedinou sněhovou vločku. Všude je příjemně podzimně barevno. Vyjíždíme z lesa na Horní Mísečky a juj!, všude kolem tak třicet centimetrů sněhu. Ale my se nedáme! Hrdinně stoupáme (někteří se nesou) k Dvoračkám, cestou necestou, kterou před námi ještě nikdo nevyšlapal a propadáme se místy až půl metru do navátého sněhu. Ale to bílo a ticho! Pravda, občas si někdo zanadává, ale jsme nadšení. My i děti. Možná je to i tím, že jsme měli ke zdolání naplánovaných jen šest kilometrů. Víc by děti v tom hlubokém sněhu asi trochu otrávilo. Proto večer při „poradě“ zkracujeme i trasy na další dny. Bez sněhu by deset kilometrů hravě zvládly, ale takhle to bohužel není možné. Takže žádné hřebeny, ale na Labskou boudu a další den i na Malý Šišák kousek pod Špindlerovkou se hravě, s nadšením a elánem dostáváme.

Ovšem je třeba přiznat, že úplně jen radostné vše nebylo. Se sněhem jsme se sice vyrovnali, ale hustá mlha a mrznoucí déšť nás připravil o poslední dva dny výpravy, protože po hřebenech se jít nedalo (měli jsme v plánu z Labské přes Špindlerovku na Luční a přes Sněžku do Pece) a zkrátit cestu též nebylo možné. Dvouletá šla po celé čtyři dny v mokrých botách, protože zaručeně nepromokavé sněhule se tak úplně voděvzdorně nechovaly. Dále je nutné podotknout, že taková dovolená, byť se tak možná tváří, není úplně levná záležitost, protože ceny v horských boudách jsou vyšší než nadmořská výška, v které se nacházejí.

I přes tyto drobné obtíže jsme však byli komplet nadšeni. Zjistili jsme, že na dovolenou nemusíme jezdit jen od května do září, že toho snesem víc než bychom čekali a že je pravda, když se říká, že není špatné počasí, ale špatné oblečení. Takže už zase balíme a příští víkend vyrážíme znovu. Tentokrát do Jeseníků. A jistě to není letos naposledy. Teď už víme, že máme na výletování třeba celou zimu. Sbalte bágl, je to paráda!

Článek psán pro jdeteven.cz.