sobota 27. dubna 2019

DV kam… do Žďáru (nejen) za Leonardem

Náš další domškolácký výlet směřoval do Žďáru nad Sázavou. Pro domškoláckou skupinu jsem na zámku domluvila hromadnou návštěvu výstavy Leonardo. Ještě se k nám přidali i naši noví báječní známí ze Slovenska, s kterými jsme se seznámili právě díky blogu a kteří už s námi byli už i v Moravském krasu. Díky Saši a Simi! Dál s námi vyrazilo asi dalších šest domškoláckých rodin. Skoro dvacet dětí od šesti měsíců do jedenácti let. A protože Žďár je od nás kousek, tak jsme vyrazili jako obvykle vlakem. 



Prohlídka výstavy byla objednaná až na dvanáctou hodinu, takže jsme se rozhodli se před výstavou ještě trochu porozhlédnout po okolí. A využili jsme jednu z tras s tajenkou, kterou vybízí Velká dobrodružství. Trasa vede po naučné stezce kolem Konventského rybníka a nezapomíná ani na Zelenou horu. Cestou se musí děti pozorně dívat okolo, aby mohly správně zodpovědět otázky a odpovědi si zapsat do křížovky. Procházku jsme začali hned vedle zámku u barokního mostu přes Stržský potok. A protože tam bylo hodně kačen, o první zábavu pro nejmenší bylo postaráno. 






Další cesta nás vedla strmě vzhůru až k Santiniho kostelu sv. Jana Nepomuckého na Zelené hoře. A řeknu vám, je to krása! Přestože jsme se strefili zrovna do nějakých oprav fasády či co a dovnitř jsme se nemohli podívat, i tak to byla paráda. Tohle místo vybrali při stavbě opravdu báječně. Kostel se vidět z mnoha míst v okolí, vykoukne na vás nečekaně i přímo od zámku a je odtud krásný výhled okolo. A Santiniho dechberoucí architektura je neskutečná. Byla jsem tu už kdysi dávno jako malá, ale to, že to bylo kouzelné, si pamatuju. Sice se špatně fotilo, protože slunce bylo přesně proti, ale třeba na fotkách trochu toho kouzla najdete.





My jsme neodolali, na chvilku se usadili a nechali na sebe tu krásu působit. Teda nejprve jsme museli nakrmit a napojit ty hladové krky, které tam byly s námi. Ale krása to je a za sebe můžu říct, že jsem u téhle fascinující barokně-gotické stavby vystavěné na půdorysu pěticípé hvězdy rozhodně nebyla naposledy. Ne nadarmo je kostel zapsaný na seznamu památek UNESCO. 










A pak zpátky dolů ke Konventskému rybníku a po jeho břehu pěkně kolem dokola po dřevěných chodníčcích přes mokřady. Cestou se krásný výhled na kostel vystřídá s pohledem na zámek. A kvízové otázky, naučné tabule, zastávky na svačiny, blatouchy, sasanky apod. k tomu. Všichni jsme se shodli, že to krasné počasí, čerstvý vzduch a spousta té zeleně na nás všechny mělo blahodárný vliv. Tedy hlavně na maminky, na dětech výrazné zklidnění moc vidět nebylo. 😉











Zpět k zámku jsme dorazili tak akorát před dvanáctou, jen jsme poobědvali na trávě v zahradě zámku a vzhůru na výstavu Leonardo. Tam na nás čekala dvacítka interaktivních exponátů a k tomu další stavebnice, velkoformátové Leonardovy kresby a skici, modely jeho vynálezů apod. Nic nebylo za sklem, všechno se mohlo osahat, vše jsme si mohli vyzkoušet, přijít věcem na kloub. 









Takže jsme mohli hledat rozdíly na dvou Leonardových obrazech Madona ve skalách (namaloval oba skutečně on?), vyzkoušet si některý z jeho vynálezů, odpočinout či naopak zařádit si v Leonardově "tanku", či pomocí tabletu "vylepšit" Monu Lisu a vyvěsit ji na projekční zeď.











Na výstavě jsme také mohli zjistit, jak moc Leonarda da Vinciho inspirovala příroda a k jakým vynálezům ho přivedla třeba želva, ptačí křídla nebo padáček z pampelišky. Ozkoušeli jsme si, kolik síly musíme vynaložit při zvedání závaží za použití jednoduché, dvojité či trojité kladky. Pomocí modelu orgánů lidského těla nebo obrázků lidské kostry na průsvitných fóliích jsme se pokusili být v anatomii tak dobří jako mistr Leonardo. A díky názorným pomůckám jsme zjistili, co je to vitruviánská figura a anamorfní kresba. 







Pomocí textů z evangelia nastříhaných po slovech na kousky a podlepených magnetickou fólií jsme mohli vytvořit rozhovor při poslední večeři. V Leonardově ateliéru jsme mohli zkusit psát zrcadlově, ozkoušet si, jak Leonardo kreslil či jak několika tahy namalovat portrét Mony Lisy. Velkou výzvou byla i stavba mobilního mostu, který drží bez jediného šroubku či hřebíku.





Na výstavě bylo i několik mechanických stavebnic, s kterými si děti mohly volně hrát a vytvářet své stavby a "vynálezy". Byl tu i kvíz, v kterém se určovaly názvy Leonardových obrazů. V jedné jediné místnosti toho byla veliká spousta. K hraní i poznávání. Mě trochu mrzí, že jsem si všechno nemohla sama vyzkoušet a osahat, protože pořád alespoň jeden ze tří prcků potřeboval nějakou asistenci, ale jsem moc ráda, že všechny tři alespoň něco z exponátů zabavilo. Tomu nejmladšímu to zatím bylo jedno. Nejstarší si z chutí vyzkoušel snad všechno. Výstava bohužel teď na konci dubna končí, ale přesouvá se do Solnice v Českých Budějovicích, tak vyrazte třeba tam. Fakt to stojí za to! Vy i vaše děti poznáte Leonarda ze všech jeho geniálních stránek. A Muzeum nové generace je skvělé i bez Leonarda, takže my se tam určitě ještě nejednou vrátíme.





Ani po výstavě se nám nechtělo domů. Krásné počasí a skvělá společnost k tomu. Někteří vyrazili po turistické značce k legrační betonové soše Mamlase (autor Michal Olšiak), ti lenivější popošli jen půl kilometru k obřímu hřišti u Pilské nádrže, kde najdete další sochu Michala Olšiaka, tentokrát sousoší Hraniční kámen. Děti se na hřišti vyřádily a i na malou koupačku došlo. Paráda to byla! A já moc děkuji všem za společnost. A zase někdy příště.

1 komentář:

  1. Měli jste parádní výlet, je skvělé, že vznikají takovéto opravdu interaktivní výstavy čím dál častěji a jsou k vidění i mimo hlavní město...

    OdpovědětVymazat