DV kam… na jižní Moravu (nejen) za Venuší

To je tak, když jedna domškolácká maminka domluví v Archeoparku Pavlov program pro domškoláky. A já bych tam ráda, ale zdá se mi to daleko, tak tam naplánuju rovnou třídenní výlet, aby se to teda jako vyplatilo. Ze tří dnů sice nakonec byly jen dva, protože třetí den lilo a lilo a lilo. Na výlety sice vyrážíme i za velmi chladného počasí, nevadí nám ani vítr a drobné mrholení nebo kratší přeháňka, ale celodenní déšť není s třemi malými dětmi výzva, ale spíš sebevražda. Navíc mladší syn dostal svou "trucnáladu", takže jsme to po dvou parádních prosluněných dnech otočili domů. První den jsme strávili ve Znojmě jen sami, druhý den v Pavlově a v Pavlovských vrších v domškolácké skupině a s našimi milými známými. A přespali jsme opět couchsurfingově (vřelé díky Terko a Josefe, jihomoravská pohostinnost se nezapře!).

První den jsme měli ve Znojmě trochu potíž zaparkovat, protože všude je sice celkem dost parkovacích míst, ale jen pro místní (tj. držitele parkovací karty), ale nakonec jsme se chytli na Masarykově náměstí. Což se ukázalo jako velmi vhodný výchozí bod, protože nejstarší se zamiloval do Skrytých příběhů a právě nedaleko odtud začíná znojemská trasa. Skryté příběhy jsou skvělé venkovní hledačky, díky kterým poznáte nová zajímavá místa a navíc můžete cestovat v čase a připomenout sobě i dětem nejrůznější historické události. Stačí si jen nainstalovat aplikaci do chytrého telefonu a můžete hledat, pátrat, luštit a zkoumat. Hru bych doporučila asi od šesti let (naši téměř pětiletou to zatím moc nebere), ale určitě se zabaví i zvídaví dospělí. Doporučuji si trasu předem vždy stáhnout a hledat offline, jinak hra celkem slušně vybíjí baterii. Ale to je asi i tím, že můj telefon není nejnovější. :-) 

My jsme se tentokrát vydali po stopách německého lokátora Edelberta Mauera, který od krále Přemysla Otakara I. dostal v roce 1226 za úkol vytyčit nové královské město. A protože si s tím úplně není rady, musí mu děti prostřednictvím hry pomoci. Trasa je dlouhá asi 4 km, má 9 zastavení a nám trvalo celé odpoledne než jsme ji prošli. Část vede historickým centrem Znojma, část podél hradeb městskými parky. A také kolem několika skvělých dětských hřišť.

Musím přiznat, že jsem Skrytým příběhům velmi dlouho odolávala. Ráda plánuji naše cesty sama, pro nejstaršího připravuji pracovní listy s podobnými úkoly jako jsou právě ve Skrytých příbězích. Ale času je teď se čtyřmi dětmi méně a navíc připravit hledačku pro místo, kde jsem nikdy nebyla, je dost obtížné i časově náročné. Pro krajská města to ještě celkem šlo, protože ta jsem všechna alespoň okrajově navštívila, takže jsem měla jakous takous představu. Plánovat ale pro místo naprosto neznámé, je opravdu složité. A Skryté příběhy tohle všechno udělaly za mě. Je vidět, že tvůrci jednotlivých tras místa (mnohdy asi i mnohokrát) prošli, prozkoumali a vybrali takové cesty, které vedou k co nějvětšímu poznání daného místa. Alespoň v případě Znojma tomu tak bylo. Samozřejmě jsem měla v plánu kouknout na hrad, rotundu sv. Kateřiny a chrám sv. Mikuláše, ale Skryté příběhy nás navíc vytáhly na místa, která bychom jinak minuli bez povšimnutí nebo bychom o jejich existenci ani nevěděli. Takže jsme si prohlédli třeba městské hradby ze všech možných stran, naskýtaly se nám nádherné výhledy apod. A různá hřiště, která uvítala především prťata, která se nám na trase stavěla do cesty, byla jen třešničkou na dortu.

A my jsme si ještě jedno skvělé přírodní hřiště iniciativně přidali. Hřiště leží v údolí Gránického potoka (vede tudy i naučná stezka (nejen) pro děti S mlokem Gránickým údolím) a je opravdu moc pěkné. Děti byly nadšené, já též. Hřištěm navíc protéká potůček, v době naší návštěvy se tu cachtala i kachna, takže nadšení neznalo hranic. Na hřiště se dostanete od Jihomoravského muzea (bývalý klášter minoritů) po zelené turistické značce. Je odtud i pěkný výhled na znojemský hrad. Stezka je plná kořenů a kamenů, takže počítejte s tím, že s běžným kočárem ji neprojede. My jsme to s naším superteréňákem dali jen tak tak. Pokud byste raději schůdnější stezku, vemte to od kostela sv. Mikuláše serpentinami dolů přes Karolininy sady. Vede tam široká cesta a později asfaltka. My jsme se tamtudy vraceli zpět nahoru do centra.

Ve Znojmě je toho k vidění opravdu moc a moc. Je to krásné město a my jsme se protentokrýt uspokojili jen městem jako takovým. Vůbec jsme neměli chuť chodit někam na prohlídku, něco navštěvovat apod. Vychutnávali jsme si město samotné a byli jsme úplně spokojení. My velcí, nejstarší syn i prckové. 

Pokud byste ale chtěli ve Znojmě něco navštívit, určitě doporučujeme třeba znojemské podzemí, které je nejrozsáhlejší v České republice (prohlídka trvá hodinu), návštěvu rotundy sv. Kateřiny s krásnými freskami uvnitř (vstup je velmi omezený, jen 10 osob za hodinu, takže je lépe si návštěvu rezervovat předem). Navštívit můžete i hrad, Jihomoravské muzeum, Muzeum motorismu či pivovar. Vystoupat můžete také na radniční věž. A pokud dáváte přednost jízdě před chůzí, můžete se po městě projet buď vláčkem s výkladem o památkách a historii města nebo elektrobusem, který má program pro děti i dospělé s ochutnávkou regionálních pochutin. Takže my jsme ve Znojmě rozhodně nebyli naposledy!

Druhý den jsme se vydali s domškoláckou skupinou na předem domluvený program do Archeoparku v Pavlově. Je to celkem nově otevřený archeopark, který vznikl v místě pravěkého sídliště z období paleolitu. O tomhle archeoparku jsem toho dopředu hodně slyšela, vesměs ho všichni chválili. Což o to, architektura je to krásná, vypadá to moc zajímavě a zcela oprávněně stavba získala několik (i mezinárodních) ocenění. Instalace uvnitř je též hodně moderní, jsou tam různé videoprojekce na zeď, obrazovky s videi, různá audio. Prostor je členitý, v jednotlivých zákoutích najdete vitríny s nejrůznějšími pravěkými artefakty, hrob tří mladých lidí, skládku mamutích kostí a další. Součástí archeoparku je i kino, kde běží krátký film o archeologických nálezech z období lovců mamutů v okolí Pavlova. Bylo nám doporučeno nejprve se podívat na film, abychom potom lépe rozuměli tomu, co je v muzeu k vidění. Je ale škoda, že na obrazovkách i ve vitrínách v expozici se potom opakuje zhruba to, co už jsme viděli ve filmu.

Za mě tedy trochu zklamání. Čekala jsem asi víc, i když je možné, že po všech těch našich výletech za pravěkem, jsem asi zahlcená. Archeoark určitě stojí za návštěvu, ale myslím, že za čtvrt, maximálně půl hodiny nebudete mít co prohlížet. Navíc expozice je sice opravdu moderní, zajímavě osvícená, nabízí řadu kontrastů a zajímavých světelných efektů, ale není ani trošku, ani trošičku interaktivní. Klasické vitríny se soškami, šperky a zbraněmi jsou doplněny jen několika živějšími atrakcemi. Takže pro naše prcky to bylo spíš nůďo. Dcera se občas chytala, protože přeci jen jsme si o pravěku doma dost dlouho povídali, takže některé z exponátů poznávala, ale dlouho jí zájem nevydržel, když si nemohla na nic sáhnout. Zaujala ji jen videomapa, kde se mohla podívat, jak krajina vypadala v pravěku a jak vypadá dnes a mohla si kliknout na jednotlivá naleziště. A mladšího syna zaujala jen přehlídka pravěkých zvířat na jedné z obrazovek.

Starší děti, které už umějí číst, si mohou expozici projít s papírem a tužkou a na základě správě zodpovězených otázek vyluštit tajenku. Jiné pracovní listy, popř. aktivity pro děti přímo v expozici archeopark bohužel nenabízí. Nabízí ovšem vzdělávací programy pro školní skupiny a syn byl z programu "Putování s mamutem Tondou a sobem Pepou" nadšený, takže nakonec jsem byla spokojená i já. A "pravěkou" knihovnu mají v archeoparku pěknou, to zas jo. Tam prckové i nějakou dobu vydrželi. :-)

Abychom mladším dětem trochu srovnali náladu, vydali jsme se k vodě. Na břehu Novomlýnské nádrže jsme si dali svačinu a protože krásně svítilo sluníčko, připadali jsme si jako u moře. 

A když jsme se vydali do lesa mezi kameny, skály a skalky, byla už nálada zase pohodová. Takovýhle terén totiž milují všechny naše děti. K mohutné zřícenině Dívčí hrady (Děvičky) jsme se vydali po zelené z parkoviště Podhradní. Od archeoparku jsme tedy kousek popojeli autem, protože u nejmenších se počítá každý metr, zvlášť, když vede po asfaltu. Ke zřícenině to není daleko, ale je to pěkně do kopce, s kočárkem nepočítejte. Zřícenina je opravdu rozlehlá, navíc jako stvořená pro dobrodružné zkoumání. Je tu spousta skrýší, tunel, několik míst, na které se dá vyšplhat či vylézt. Musím přiznat, že trochu trnu, protože s nejmenším v šátku nejsem tak pohyblivá, jak bych potřebovala a moje fobie z výšek občas brzdí děti v rozletu. Ale eldorádo to je!

Zřícenina je rozdělená na dvě části, takže nezapomeňte od rozcestníku pod vrcholem jít vlevo i vpravo. Z každé části zříceniny je trochu jiná vyhlídka. A obě jsou parádní. Máte Pavlov, archeoskanzen i nádrže Nové Mlýny jako na dlani. V době naší návštěvy bylo navíc hodně slunečno, takže ideální počasí pro motýly. Na vápencových kamenech se slunila i proháněla spousta otakárků fenyklových a i pár baboček admirálů jsme viděli. A taky spousta rozkvetlých květin. Prostě paráda. Jen vyfotit se mi nic nepodařilo, protože jakmile jsem se na chvilku sehnula, prcek v šátku hlasitě protestoval. Pokud máte s sebou zdatnější chodce, můžete od Děviček po červené dojít až na vrchol Pavlovských vrchů - Děvín (550 m.n m.).

A protože jsme chození a lození neměli ještě dost, popojeli jsme kousek do vesničky Klentnice. Zaparkovali jsme až na jejím úplném konci a vydali jsme se po chodníku do středu obce. Cestou jsme minuli i vyhlášené Café Fara, ale na první pohled bylo plno a s dětmi bychom dovnitř ani nešli. Děti byly o mnoho nadšenější z hřiště, které je hned vedle. Kousek za hřištěm už je rozcestník a doleva po červené turistické značce do mírného kopečka se za chvilku dostanete ke krásné zřícenině. Sirotčí hrádek leží na skalnatém ostrohu a je tvořen torzem věže a paláce. Hrádek můžete celý obejít nebo prolézt průrvou mezi skalami. I odtud je krásný rozhled. A na louce pod zříceninou bylo krásně. Zeleně, slunečno a hlavně ticho. Na Sirotčím hrádku jsme totiž byli úplně sami, na rozdíl od Děviček, kde bylo snad několik autobusů zahraničních studentů. Zpátky se jde ještě chvilku po červené, na rozcestí se vydáte vlevo po zelené a po široké cestě dojdete zpátky do Klentnice přímo na parkoviště. Pokud půjdete s kočárkem, určitě volte pro cestu nahoru i zpět tuhle zelenou trasu.

Úplně večer jsme se cestou do našeho couchsurfingového nocležiště stavili na Hradisku nad Pasohlávkami. Právě tu stála před skoro dvěma tisíci lety jediná římská vojenská pevnost na našem území. Téměř nic tu nenajdete, je tu sice naučná stezka Brána do římské říše a pár naučných tabulí, ale jinak nic. Mělo by se tu sice stavět jakési návštěvnické centrum právě k římské pevnosti (víc TU), my ale žádný stavební provoz nezaznamenali. Z kopce je krásný výhled na vodu a na pás Pavlovských vrchů přímo za ní. Takže jsme si prstem mohli krásně ukázat, kde jsme na těch vršcích byli, protože jsou vidět jak Děvičky, tak Sirotčí hrádek. Pravda, výhled je především na pasohlávecký aquapark, ale dělali jsme, že ho nevidíme. :-)  A když začalo zapadat slunce, genia loci toho místa to ještě umocnilo.

Jak jsem psala na začátku, na Lednici a Valtice už kvůli počasí další den nedošlo, ale o to víc se tam budeme těšit někdy příště. Brzy. Třeba na podzim!