Kam… putování po vlastech českých

Na letošní putování ve společnosti milých přátel jsme se moc těšili. O to víc, že předloni jsme si to v České Kanadě všichni báječně užili (článek TU). Loni se ženy putování nezúčastnily, protože jedna byla po porodu a druhá před porodem, takže s dětmi vyrazili muži sami. O to větší bylo letos těšení. A taky dětí bylo o dvě víc, takže jsme vyráželi ve složení pět dospělých (jel s námi ještě náš děda) a osm dětí ve věku 10, 9, 7, 5, 4, 3 roky, 1 rok a nejmladšímu bylo osm měsíců. Tentokrát jsme se rozhodli vyrazit o něco dál, protože putování mělo být zakončené splutím kousku řeky Moravy (z Postřelmova k Mohlenici). Trasa pro putování byla tedy naplánována na oblast Podjesenicka. 

Všechny věci jsme stejně jako předloni sbalili do tří obřích batohů, dva z nich vezl náš stařičký, ale stále skvěle sloužící Chariot, jeden nesl manžel na zádech. Trasa byla zhruba naplánovaná ze Žďárského potoka, kde jsme nechali auta, přes Skřítek a dál přes Rabštejn či Hvězdu do Velkých Losin, odkud by se muži autobusem vrátili pro auta. Spát jsme chtěli ve stanech "na divoko" někde po krajích lesa, tak jako tomu bylo při minulém putování (praktické rady k putování, co sbalit, kde spát apod. najdete v článku TU). Nakonec to sice dopadlo všechno úplně jinak něž jsme si představovali, ale nepředbíhejme. 

Hned první den jsme si zase všichni připomenuli, že putování je intenzivní, dobrodružná, náročná, krásná záležitost… I za ten jeden jediný den jsme okusili to, co k putování patří a co jsem psala už předloni v článku na blogu. Putování je vítr ve vlasech, mokro v botách (a že to nebyl déšť, ale z nebe padaly kýble vody), hvězdy nad hlavou, sladkost malin (a jahod a borůvek) na jazyku, píseň v srdci a klid na duši. A ještě mnohem víc… Svoboda a čas na děti a pro děti. Nezměrná a absolutní. Čas snít, objevovat, zkoumat, obdivovat, pozorovat… Prostě krása. Při putování si naplno uvědomíte, že děti nepotřebují obří zábavní centra, ale stačí jim klacky a kameny, potůček, maliny a borůvky na zobání, klády, posed, skalka, lávky, barevné kytky, sem tam nějaký hmyzák či (mrtvé) zvíře k pozorování a jsou úplně spokojení. A my jsme spokojení, protože oni jsou a protože je čas a pohoda. I když třenice jsou samozřejmě též, jako všude a vždycky nějaké. :-)

Měli jsme v plánu dojít někam za Skřítek, tam se utábořit a další den vyrazit dál. Ovšem u Skřítku se obloha náhle zatáhla a začaly padat provazy vody. To nebyl déšť, to byla průtrž se vším všudy. Chvilku jsme čekali v motorestu, ale protože už bylo šest večer a déšť nepolevoval, rozhodli jsme se pro ústup, v tomhle se opravdu nedalo jít dál. Muži se tedy svezli s dobrými lidmi o kousek níž pro auta, vrátili se pro nás a za stále vydatného deště jsem přejeli do kempu ve Velkých Losinách. Volné chatky neměli, takže se za deště stavěli stany. A jakmile bylo dostavěno, déšť byl pryč, jak jinak. Druhý den jsme se rozhodli přejet na Skřítek, nechat auta na parkovišti a pokračovat dál v naplánované trase. Ovšem dcera začala asi po kilometru zvracet, nebylo jí dobře a nezlepšilo se to, ani když si asi dvě hodiny oddechla na dece. Rozhodli jsme se tedy v putování nepokračovat, zrušit naplánovaný program a vydat se domů. Naši přátelé tedy pokračovali sami a (i v dalším a dalším dešti) si to užili.

Nás to všechny moc mrzelo, takže jsme se rozhodli, že si putování určitě ještě na pár dní někde kolem nás užijeme. Z dceřiny nevolnosti se vyklubala střevní chřipka, kterou nakazila všechny zbývající členy naší rodiny. Dětem naštěstí trvalo jen jeden den se z ní vykřesat, nám dospělým o trochu déle, ale i tak jsme šest dní po návratu z nevydařeného podjesenického putování vyráželi na putování "naším" kouskem Česka. Navíc jsme se rozhodli prověřit to, co jsme měli s manželem oba v hlavě. A sice, že spousta dobrodružství se dá zažít hned za humny, několik dní v kuse a skoro zadarmo k tomu. Vyrazili jsme rovnou z domu (červenou turistickou trasu máme deset metrů od domu), žádné přejezdy autem. Věci se nám podařilo poskládat jen do dvou batohů do kočáru, přestože jsme měli v plánu být na cestě podobný počet dnů, takže manžel mohl užívat volných zad. Já jsem v manduce nesla nejmladšího syna. 

Červenou trasu Cesta Karla Havlíčka Borovského, která vede z Havlíčkova Brodu přes Přibyslav do Havlíčkovy Borové s manželem celkem dobře známe, protože jsme si ji směrem do Brodu prošli už několikrát. Ale s dětmi jen asi jednou a to ještě rozdělenou na kratší části. Trasa má totiž mj. tu výhodu, že vede přes dvě železniční stanice, takže si ji můžete kdykoliv zkrátit vlakem. Tentokrát jsme ale nic nekrátili a vyrazili jsme na celou trasu po svých. 

Děti vydatně šlapaly, takže jsme ušli mnohem víc, než jsme měli původně v plánu. Cestou nás chytil i osvěžující deštík a nakonec jsme dorazili skoro až do Brodu. Zakempovali jsme na kraji lesa na kopečku nad městem, odkud jsme měli krásný výhled a viděli jsme i západ slunce. 

Druhý den jsme se stavili u babi a dědy v Brodě na svačinu a potom jsme okrajovými částmi města a přes park (ale i tak to bylo městem úmorné) přešli na zelenou turistickou trasu do Vlkovska - oblasti mnoha rybníků. Krásnou lesnatou oblast, jak si ji s manželem z dřívějších výletů pamatujeme, hodně zdevastoval kůrovec, takže na mnoha místech jsou holiny. Hledání místa na stan tedy bylo o dost náročnější než jsme čekali, místo stromů pařezy, kraje lesů rozježděné od těžké techniky svážející dřevo, počínající déšť, unavené děti. Já si trochu zanadávala, že se mělo začít hledat dřív, ale nakonec se místo našlo a i když nebylo úplně ideální (byli jsem spíš v lese než na kraji lesa, jak by se mělo), byli jsme spokojení. A třetí den jsme se opět napojili na červenou turistickou značku, podél Sázavy jsme došli do Okrouhlice a odtamtud jsme se domů vrátili vlakem. 

A zase : klacíky, potůčky, posedy, zvířata po cestě (srnec, veverka, zaječí bobky, přejetý krtek a slepýš), domečky pro skřítky, klády, jeskyně na skále, netýkavky, pochoutky do pusy, barevné květiny, chůze bosky... to všechno děti cestou bavilo a užívali jsme si to všichni. Slunce i déšť, stezky i silničky, východ i západ slunce. Je to krása, paráda, svoboda, klid… Nakonec jsme za tři dny ušli nečekaných 36 km. Kilometry nejsou při putování důležité, ale děti fakt nadšeně šlapaly a bez dvou kilometrů, kdy se nesl na koni, to celé ušel i mladší tříletý syn.

A protože na putování byl spokojený i náš nejmladší v manduce,  rozhodli se s putováním pro letošek ještě nekončit. Snad se nám podaří putovat třeba jen dva dny buď dál po červené podél Sázavy a nebo někde kolem nás. Od nás z městečka totiž vedou turistické trasy pěti různými směry a i když některé už máme několikrát projité, s dětmi je stále co objevovat.  Jo, a ještě tedy ta celková finanční stránka: 72 Kč cesta vlakem zpět, 35 Kč ledňáky na závěr. Takže fakt za málo peněz, hodně muziky. :-D

Vyrazte také, je to paráda!