DV kam… naše třinácté krajské město (Ostrava)

Ostrava nám vyšla jako třinácté krajské město, tedy předposlední. Předtím jsme už byli v Jihlavě, Pardubicích, Brně, Olomouci, Praze (a ještě jednou TU), Českých Budějovicích, Hradci Králové, (ne)krajské Kutné Hoře, Ústí nad Labem a Zlíně. Liberec a Karlovy Vary už máme také prozkoumané, ale pořád ještě nejsou sepsané.

Musím přiznat, že Ostravu jsem si nechávala na konec a měla z ní trochu obavy. Za prvé proto, že je to od nás víc než čtyři hodiny cesty vlakem a jet tam a za chvilku zpátky by se úplně nevyplatilo, takže bylo třeba řešit přespání. Za druhé proto, že Ostrava je přeci jen velká a chtěli jsme navštívit místa nejen v centru, takže bylo nutné počítat s několika přejezdy MHD. A za třetí musím přiznat předsudky. Třeba u Ústí jsem věděla, že město není nic moc, ale tam to vyvážil Střekov a Větruše. Od Ostravy jsem neoprávněně očekávala špínu, hluk, smog, nehezkou moderní průmyslovou architekturu… A nic z toho se nepotvrdilo. V době naší návštěvy krásné slunečné počasí, dobrá viditelnost, k tomu čisto, spousta historických staveb, zeleně, o víkendu málo lidí i aut… krása!

Do Ostravy jsme jeli jako obvykle vlakem. Cesta dlouhá, takže jako vždy došlo na pracovní listy (odkaz na konci článku) a k tomu tematické čtení. Panoramatickou knížku Tajemná Ostrava Lucie Seifertové opravdu doporučujeme. Syn si ji četl cestou tam jako první seznámení s Ostravou i cestou zpátky, aby se mrknul, co viděl a dozvěděl se a v knížce je také zmíněno. Vyjeli jsme v sobotu v poledne, takže jsme dorazili až kolem čtvrté. A v neděli ve čtyři zase zpět domů. Naplánovat, kdy co navštívit, bylo trochu náročné, ale nakonec jsme to nějak zvládli. Chtěli jsme vidět něco málo ze současné městské zástavy, ale také něco z té industriální. A protože v sobotu pozdě odpoledne neměli už mnohde otevřeno, volba padla na zajímavosti otevřené déle do večera.

Nejprve jsme navštívili Slezskoostravský hrad. Tedy spíše hrad-nehrad. Nečekejte žádný historický objekt. Původní hrad se kdysi kvůli těžbě černého uhlí propadl o 16 metrů a původní je tu tedy jen část jedné z bašt. Hrad byl znovu vystavěn, sice v historickém duchu, ale je to na něm prostě znát. Funguje především jako místo pro konání různých festivalů, veletrhů a výstav. V době naší návštěvy se tu zrovna konalo jakési setkání řezbářů a přátel dřeva, takže přestože jsme dorazili pozdě odpoledne, bylo tu ještě plno lidí. Sice jsme to měli i s koncertem a nemuseli jsme platit vstupné, nedostali jsme se ale do všech výstavních expozic, protože některé byli zavřené. Některé z nich jsme viděli (výstava Čerti a permoníci, Čertí škola, Muzeum záhad, několik různých mučících nástrojů, hradní betlém…) a já z nich měla trochu pocit "každá pes, jiná pes", ale syn byl spokojený a to je hlavní. Navíc si ještě stihl u stánku Lesů ČR vysoutěžit medaili v poznávačce stromů, takže spokojen byl opravdu nadmíru.

Trolejbusem jsme se vydali zpátky do centra a navštívili jsme věž Nové radnice. Schválně jsme si ji nechali nakonec, protože jsme věděli, že mají otevřeno až do sedmi večer. Nahoru do výšky 73 metrů se dostanete dvěma výtahy. Nejprve se totiž vyvezete do šestého patra budovy, kde je pokladna a informační centrum, druhý výtah vás pak protáhne věží až na vršek. A z věže je opravdu krásný výhled. Na celou krásně zelenou Ostravu (kdeže je ta černá Ostrava), uvidíte několik těžebních věží, Vítkovickou železárnu, katedrálu Božského Spasitele, několik kostelů a také haldy v okolí. Vše je popsáno na několika tabulích a do dálky se můžete zdarma podívat dvěma dalekohledy. 

Moc doporučujeme se na věž podívat v úvodu vaší případné návštěvy Ostravy. Věž potom uvidíte snad ze všech míst v Ostravě a navíc kamkoliv se vrtnete, můžete s nadšením jásat "to jsme viděli z věže!" podobně jako my. A vyhlídka téměř při západu slunce má ještě o kouzlo navíc.

Noc jsme strávili díky milé knihovnické výpomoci za kterou jsme neskonale vděční v centru hned vedle mostu Miloše Sýkory. Ocelového mostu přes řeku Ostravici, který spojuje Moravskou a Slezskou Ostravu. Nedaleko je i budova radnice Slezské Ostravy. Obojí je v noci krásně osvětlené a my měli na obojí nádherný výhled.

Druhý den jsme vyrazili časně brzy ještě za mlhy, abychom toho stihli co nejvíce. Od našeho přechodného bydliště jsme se vydali po nábřeží Ostravice k výstavišti Černá louka. Cestou jsme téměř nikoho nepotkali, až na hřišti se to začalo hemžit, ale výhradně tatínky s kočárky a malými dětmi. Napočítali jsme jich snad deset. Cestou jsme míjeli hřišť dokonce několik. U jednoho z nich jsme narazili i na bludné balvany, které sem v době ledové dotlačil ledovec z Finska či Švédska.

A pak už MINIUNI - svět miniatur. Nejdříve jsem zvažovala, zda sem vyrazit, protože nedávno jsme byli v podobném venkovním muzeu miniatur v Mariánských lázních, ale když jsem zjistila, že tady jsou miniatury nejen české, ale především evropské a k tomu všech sedm divů světa, neodolala jsem. Areál není veliký, ale všech aktuálně 34 ministaveb se sem v pohodě vejde. Součástí areálu je i restaurace, dětské hřiště, trampolína, mezi stavbami projíždí po kolejích malý vláček. 

Syna tady snad nejvíc zaujala atrakce "dobývání hradu", kdy v jedné místnosti je na jedné straně kašírovaný hrad, v kterém stojí za děly obránci, na druhé straně jsou děla těch, kteří hrad obléhají. Za deset korun můžete dělem s molitanovými míčky "likvidovat" druhou stranu. Syn nadšen a já se také jednou zapojila. :-) Součástí areálu je i výstava modelů lodí a hradů.

Od výstaviště jsme vyrazili pěšky, abychom se trošku prošli i po centru Ostravy. V Ostravě je mnoho krásných kostelů a i jiných hezkých zákoutí. Opravdu jsem byla hodně překvapená.

Z centa jsme jeli trolejbusem k dolu Michal. Pokud budete podobně jako my více cestovat MHD a budete v Ostravě o víkendu, určitě se vám vyplatí jízdenka na 24 hodin za 80 Kč. Jezdit na ni může celá rodina s až třemi dětmi staršími 6 let. Cestou k dolu jsme mj. projížděli kolem haldy Emy (výletního místa ostraváků, "kopce" hlušiny, který má uvnitř kolem 1500 stupňů Celsia a občas ještě místy doutná) a také kolem ZOO, které bylo zjevně natřískané k prasknutí, protože byla plná parkoviště i silnice kolem. V duchu jsem jásala, že jsme si návštěvu ZOO odpustili. Naproti tomu u dolu Michal bylo pusto a prázdno a my jsme si tak užili prohlídku dolu v klidu jen se synem.

A musím říct, že to byla fakt paráda! Zvažovala jsem ještě Landek Park či areál Dolních Vítkovic. Ale Landek byl o "našem" víkendu zavřený a na Vítkovice bychom asi neměli dost času (ale určitě se ještě vrátíme), tak jsem vybrala důl Michal. A udělala jsem dobře. Areálem bývalého dolu nás prováděl pán, který tu přes třicet let pracoval jako důlní elektrikář, takže ví vše nejen o dolu samotném, ale i o všech strojích, které důl obsluhovaly. Opravdu jsme se synem koukali skoro s otevřenou pusou, protože to byl úplně jiný svět. 

V dole se přestalo těžit v roce 1994, poté byl důl zasypán a celý areál "zakonzervován" přesně tak, jak ho horníci opustili. Takže si v rámci prohlídky můžete projít cestu horníka od vrátnice až k šachtě. Uvidíte, kde měli horníci uložené oblečení (to jsou ti "oběšenci" na fotce), co všechno si brali s sebou do dolu, jakými třemi kontrolami procházeli, aby bylo ihned zřejmé, že v dole nikdo nezůstat apod. Nakonec se dostanete i ke klecím, v kterých horníci zfárávali dolů a kterými se následně vyváželo uhlí ve vozících. Můžete si prohlédnout stroje, které klece obsluhovaly, jsou tu i některé historické ze začátku 20. století. Přestože jsem měla trochu strach, jestli syn prohlídku hodinu a půl vydrží a jestli já zvládnu tak dlouhé popocházení a stání, byli jsme oba nadšení a spokojení. Určitě doporučujeme.

Pak už následovala jen zpáteční cesta domů. I na ní se prohlížela Tajemná Ostrava, jak jsem psala výše, takže přikládám pár fotografií, abyste viděli, že opravdu stojí za to si ji na cestu obstarat. 

A jako obvykle pracovní listy si můžete stáhnout TU. Tentokrát jsou bez mapky, protože jsme hodně jezdili trolejbusem a jsou poněkud strohé, protože jsem do poslední chvíle nevěděla, co stihneme či nestihneme, ale třeba je i tak využijete.